Písecký svět

Paní Vejšická, jak se vám daří udržovat v kolektivu tak dobrou náladu?

Moc mě těší, že to říkáte. Přesně tak to je, ačkoli neříkám, že to někdy nezaskřípe. Před deseti lety jsme začínali s osmi zaměstnanci a měli jsme tři služby – domácí zdravotní péči, pečovatelskou službu a poradnu. Dnes jsme kolektiv více jak třiceti zaměstnanců, z toho jen dva muži. Služby jsme rozšířili o půjčovnu zdravotnických pomůcek, dobrovolnické centrum a středisko materiální a potravinové pomoci.

Co vás přimělo založit středisko pomoci?

Neustále se na nás obraceli lidé v nouzi s žádostí o pomoc, od Charity se to očekává. Dříve ale nebyly zdroje, kde pro ně takovou pomoc získat. Až v posledních letech začala fungovat potravinová banka, která má pobočku v Č. Budějovicích. Ta vybírá přebytky potravin a drogerie, z nichž můžeme čerpat. Kromě toho se podílíme na celostátní potravinové sbírce, při které zákazníci obvykle v prodejnách Tesco a Kaufland darují trvanlivé potraviny. Ty pak můžeme postupně rozdělovat potřebným. Tesco nám také dvakrát týdně dává k dispozici potraviny s krátkou dobou trvanlivosti, jako je pečivo, zelenina a ovoce. Přichází k nám až 200 osob, jejich situaci pečlivě prověřujeme a podle potřeby jim pomoc rozdělujeme. Jsme vděční i za materiální dary, drogerii a ošacení. To, co sami nevyužijeme, předáváme do Nepotřebek. Největší nouze je o bundy, kalhoty, a hlavně o spodní prádlo pro muže i ženy, ponožky apod, mohou být samozřejmě i onošené.

U brány do farního dvora často vídáme čekající rodiny. Jaká jsou kritéria pomoci?

Bohužel se setkáváme s častou kritikou. Dříve nás kárali, že neposkytujeme materiální pomoc, dnes zase, že rozdělujeme pomoc lidem, kteří ji nepotřebují. Pokud bych se na to dívala neznalým pohledem, možná bych reagovala stejně. Ale pokud znám osobní příběhy lidí, kteří v té frontě stojí, a možná že se někdy nechovají úplně slušně, můžu odpovědně říct, že bych v jejich kůži opravdu nechtěla být. Ta pomoc je opravdu na místě. Jako Charita bychom neměli nikoho hodnotit podle zásluh, ale podle jeho potřeb. Ti, kdo chtějí pomoc využívat opakovaně, musí spolupracovat se sociálním pracovníkem, který se mu snaží pomoci, aby svou situaci změnil k lepšímu.

Proč jste se rozhodli založit Dobrovolnické centrum Bonum a čemu se věnuje?

Dlouhé roky v Písku chybělo a bylo čím dál tím víc žádané. V různých organizacích potřebují pomoc dobrovolníků. Veřejnost na to reagovala celkem pozitivně, dobrovolníci jsou většinou staršího věku. Bezplatně pomáhají při různých akcích neziskovek, při výdeji potravin, nejčastěji ale v seniorských domech, například při předčítání apod. Ozvat se nám může kdokoli, kdo by měl pocit, že chce být užitečný. Už po prvním roce jsem měla velkou radost, když jsem slyšela dobrovolníky vyprávět, jak úžasně to jejich život obohatilo.

Teď vás ale nejvíc pálí rekonstrukce nových prostor, na kterou vám chybí prostředky?

Ano, potřebujeme nutně rozšířit prostory, protože se nám ztrojnásobil počet pracovníků a služby nabraly velký rozvoj. Město Písek nám za zvýhodněné nájemné poskytlo nové prostory na Budějovické ulici. Plánujeme tam umístit kompletní služby domácí péče – zdravotní, pečovatelskou a půjčovnu pomůcek. Ti, kdo tyto služby potřebují, najdou všechno pod jednou střechou a hlavně bezbariérově. Bohužel už druhým rokem řešíme složitosti projektu rekonstrukce a požadavky úřadů na vybavení prostor pro zdravotnické služby. Díky tomu vzrostly odhadované náklady na 1.200.000 korun, což je pro naši neziskovku nedostupná částka. Navíc prvořadé je pro nás udržet stávající služby. Nic nepřichází samo, stojí za tím obrovské úsilí. Finance získané od státu, z dotací a tržeb bohužel nestačí. Snažíme se hledat pomoc nadačních fondů, sponzory a dary. Je to obrovská spousta času a administrativy.

Snažíte se získat podporu i formou sbírky?

Pro rekonstrukci prostor jsme založili sbírku. Ačkoli už běží více než rok, na účtu se zatím sešlo jen 36.000 korun. Jsme velmi vděční za každou korunu, protože zájem veřejnosti o naši pečovatelskou a ošetřovatelskou službu se neustále zvyšuje. U zdravotnické péče už nemůžeme počet klientů navyšovat, protože z úhrad zdravotních pojišťoven nelze pokrýt ani platy sester. Je tam systémová chyba, která se momentálně velmi intenzivně řeší na úrovni ministerstva zdravotnictví a pojišťoven. Přitom je to naprosto nenahraditelná služba v domácím prostředí, a pokud nebude fungovat, bude nutné tyto nemocné hospitalizovat v nemocnicích nebo umístit do pobytových zařízení. V roce 2017 nastal zlom a stoupá poptávka po domácí péči. I v pečovatelské službě nejsme bohužel schopni všechny zájemce uspokojit. Ročně se v domácím prostředí staráme asi o 240 klientů.

Budete i tentokrát pořádat tradiční Tříkrálovou sbírku?

Ano, míváme kolem třiceti skupin po třech kolednících. Výtěžek je vítán, ale není nejdůležitější. Hlavním posláním sbírky je přinášet požehnání a radost. 65 % výtěžku zůstane v Písku a bude věnován na provoz dobrovolnického centra. Část výtěžku směřuje na diecézi a můžeme z ní čerpat při živelných katastrofách. Budeme rádi, když se nám ozvou další zájemci o koledování, hlavně vedoucí skupinek.

Pociťujete nějaké změny v tom, jak veřejnost Charitu přijímá?

Doba se velice mění a myslím, že se přístup vyvíjí k lepšímu. Když jsme začínali, nebyl velký zájem o pečovatelskou službu, kterou by si lidé měli platit. Dnes naopak musíme odmítat klienty a potýkají se s tím všechny organizace v Písku. Lidé už rozumí tomu, že je normální si za tuto službu něco připlatit a mít možnost dál chodit do práce a žít normální život. V posledních letech se také velice zlepšila spolupráce s Městem Písek. Když řešíme různé provozní problémy, na které nestačí naše síly a potřebujeme pomoc města, nacházíme velkou podporu ze strany paní starostky Evy Vanžurové i příslušných odborů. Za to bych velmi ráda poděkovala.

Vaše práce je mimořádně náročná. Co vás drží, abyste ji zvládla?

Někdy si říkám, že Charita člověku hodně bere, ale ještě více dává. Snažím se věnovat své práci všechno, jsem k dispozici kdykoli a často i na úkor rodiny. Na druhé straně to neskutečně obohatilo můj život. Přestala jsem se trápit a zabývat malichernostmi, když prožívám osudy a bolest druhých. Díky tomu, s čím se setkávám, mnohem lehčeji překonávám svoje vlastní problémy a těžké životní situace. Zamýšlím se nad věcmi, které raději odsouváme stranou, například vlastní smrtelnost, musím říci, že jsem se sama díky tomu přestala bát smrti. Svou práci bych neměnila. To, co je pro mě nejdůležitější, je náš kolektiv a spokojení klienti. Máme skvělé vztahy a pracujeme jako celek. Stojí za mnou úžasní lidé, se kterými opravdu stojí za to pracovat. Moc si toho vážím a děkuji.

rozhovor M.Myslivcová

Redakce Písecký svět