Písecký svět

PŘEDMLUVA: V minulém čísle (NA WEBU ZDE) jsme vám přinesli ve velké anketě názory různých Písečáků na současnou situaci, očkování a také na nedávnou bitku, kterou vyprovokoval poslanec Volný ve sněmovně. Anketa vyvolala množství ohlasů a poměrně rozsáhlou diskusi na facebooku. Objevilo se samozřejmě několik poněkud nesouvislých výkřiků rozesílaných nadšenci konspiračních teorií, kteří pokládají v podstatě jakékoliv konstruktivnější názory na řešení pandemie za nesmysly a strašení lidí, protože podle nic žádný virus způsobující covid-19 vůbec neexistuje…

Mnohem zajímavější byla diskuse několika mladých dam, jež se pozastavily nad výběrem respondentů. A musela jsem přiznat, že jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že jsem při jejich oslovování a výběru přemýšlela především o osobnostech, pestrém názorovém spektru a určité obecném respektu, který si ti dotazovaní v Písku vybudovali – ale opomněla jsem otázku pohlaví. A tak to naše krásnější a údajně „slabší“ reprezentovala v odpovědích pouze paní starostka Eva Vanžurová.

Tak se stalo, že především na podnět Zuzany Říšské a Barbory Lidové jsem tentokrát oslovila výhradně ženy. Kupodivu na rozdíl od mužů, z nichž neodpověděl jen jediný, bylo mnohem obtížnější přimět ke sdílnosti dámy. Ty, které neodmítly, si s formulací svých myšlenek skutečně pohrály, a tak je dnešní anketa přinejmenším stejně pestrá jako před dvěma týdny. A neodpustím si výzvu: zkuste nám do redakce napsat váš názor – na postavení mužů a žen v píseckém veřejném prostoru, vaše osobní vzpomínky či cokoli dalšího, co vás při čtení napadne…

Slávka Nejedlá, podnikatelka, JEDU SAMA Písek – kondiční jízdy pro ženy

1. Současnou situaci zvládám někdy hůř a někdy líp, jako na houpačce… Špatně snáším neustálé změny vládních rozhodnutí. Co se dalo omluvit a pochopit na jaře, to už podzim a v zimě omluvitelné a pochopitelné nebylo. Na podzim a v zimě už to byl amatérismus. Není přece možné každý druhý den upravovat vládní zákazy a nařízení podle nálad lidí na fb a podle lobbistických tlaků různých zájmových skupin. Jsem OSVČ, která má kvůli covid-9 už potřetí zakázanou činnost. A zároveň žiju sama, takže se musím spoléhat jen sama na sebe. Na jaře jsem byla prvních pár týdnů doslova paralyzovaná. Potom mi ale došlo, že si rozhodně nepomůžu, když si budu zoufat. Nechala jsem věci plynout a zabývala se hlavně tím, co mi dělá radost. Chodila do přírody, spala venku, vydala se pěšky do Prahy, začala psát knížku. Na podzim a teď v zimě je to horší, protože je špatné počasí a navíc se vládní podpora OSVČ výrazně snížila (z kompenzačního bonusu musíme nyní zpět státu hradit minimální zálohy na zdravotní a sociální pojištění ve výši 5000 Kč, a to i v případě, že máme úplný zákaz činnosti a tudíž příjmy nula). Ale protože chci být na státu závislá co nejmíň, situace mě dokopala k založení vlastního e-shopu www.darujkrabici.cz.
A co se týká vyřešení pandemie – doufám, že se dodávky očkovacích vakcín postupně zvýší, do podzimu budou proočkováni všichni lidé z rizikových skupin, kteří projeví zájem, a vakcína se v dostatečném počtu dostane i k běžným občanům. Jinou realistickou cestu k návratu do „normálu“ nevidím.

2. Nedivím se tomu nevyrovnanému poměru, i když se mi to samozřejmě nelíbí. Sama jsem několikrát uvažovala, že bych vstoupila do komunální politiky. Matka byla osm let starostkou, takže vhled do práce zastupitele a principů jednání a rozhodování určitě mám. Také mám vrozený smysl pro spravedlnost a zásadovost, a to i v případech, kdy to jde proti mně samé. Nakonec jsem si ale musela přiznat, že naopak nemám takový všeobecný přehled a znalosti, abych mohla kvalitně zastupovat skupinu lidí, kteří by mě zvolili. Že se mi nechce věnovat tolik času studiu všech podkladů, informací a souvislostí, aby člověk mohl informovaně hlasovat nejen ve prospěch společensky účelných projektů. Nemám dostatečnou psychickou odolnost, trápily by mě pochyby, jsem prostě málo „psychopat“. A možná, že to tak má nastaveno více žen, a proto se do politiky nehrnou. Zároveň obdivuji všechny političky „demokratického“ bloku. Naopak ženy hnutí ANO na vysokých postech bohužel považuji za nedůvěryhodné amatérky a loajální figury bez svědomí. A, ano, jsem politicky trochu víc vyhraněná :-)

3. Setkala, ale už je to delší dobu. V jednom případě šlo o nadřízeného, v druhém o úředníka. Bylo to nepříjemné, ale beru to jako zkušenost a poznání, že někteří muži prostě nejsou dostatečně „sebe“vědomí a „sebe“jistí a diskriminaci druhého berou jako určitou kompenzací pocitu vlastní nedostatečnosti. Ale takoví muži naštěstí tvoří menšinu, aspoň podle mých zkušeností. Na druhou stranu existuje dost mužů, kteří mají svoje ego víceméně vybalancované a potkávat se s nimi je radost!

Kateřina Slabová, psycholožka:

1. Osobně zvládám pandemii docela dobře – a to asi hlavně proto, že jsem se na začátku rozhodla, že se tím nenechám zničit. Nastavila jsem si nějaký režim, který mi pomáhá udržet se ve fyzické i psychické kondici a věci zvládnout. Zároveň musím přiznat, že za ten necelý rok přišlo několik hodně těžkých období, kdy se to dalo jen tak tak. Manžel patří mezi OSVČ, které sice nemohou dělat svoji práci, ale zároveň nemají nárok na žádnou kompenzaci. Já jako psychoterapeutka jsem také musela uzavřít provozovnu (což považuji za do nebe volající nesmysl – v této náročné době, kdy je psychologické a terapeutické pomoci mnohem více potřeba, polovina profesionálních psychoterapeutů nesmí provozovat své praxe), ale snažím se hledat funkční alternativy. To, že můžu alespoň částečně pracovat, mi hodně pomáhá. Děti už jsou velké, takže distanční výuku technicky zvládají samostatně. Na psychiku všech je to ale nesmírně náročné. Nejšťastnější je náš pes – neustále je s ním někdo doma a několikrát denně chodí ven. (Pozn. red.: úvaha respondentky na dané téma ZDE)

2. Na postavení žen v píseckém veřejném prostoru nemám žádný názor. Nejsem tak úplně Písečák a nemám moc přehled.

3. Nikdy jsem se nesetkala s diskriminací proto, že jsem žena. Téměř od počátku mé pracovní kariéry jsem sama sobě šéfovou – a mám se se sebou docela dobře :-).

Marie Procházková, ředitelka, Střední zemědělská škola Písek:

1. Současnou pandemickou situaci vnímám velmi citlivě a snažím se ji zvládat co nejlépe ve všech směrech. Asi jako již většina z nás, mám ve svém okolí lidi, kteří onemocnění covid-19 prodělali, ale také spoustu těch, kteří patří do tzv. rizikových skupin a neopouští mě obava o jejich zdraví.
Jako ředitelka střední školy vnímám situaci velmi intenzivně i z pracovního hlediska. Prázdná škola a komunikace se studenty přes obrazovku počítače opravdu není „nic moc“. Nepříznivá situace trvá již dlouho. To je pro většinu z nás vyčerpávající. Upínáme se k cestě očkování jako k návratu k normálnímu způsobu života. Bohužel, není to tak rychlé řešení, jak bychom si asi přáli, přesto věřím, že je to cesta správná.

2. Myslím si, že ženy v píseckém regionu nemají ve veřejném životě vůbec upozaděné postavení. I přesto, že poměr mužů a žen např. v našem zastupitelstvu není vyrovnaný, ženy se zde dovedou velmi dobře prosadit. Jejich názory jsou slyšet a ženy jsou respektovány. Jsou to ženy na svých místech. V Písku určitě. Samozřejmě, určitě by mohlo být žen ve vedoucích pozicích více. Nejsem však zastáncem nějakého zákonem daného poměru žen a mužů ve veřejném sektoru. Ač to na první pohled může vypadat jako genderově vyvážené, podle mého názoru to není optimální řešení.

3. Osobně jsem se s diskriminací z důvodu, že jsem žena, nikdy nesetkala. Diskriminace žen je však celosvětově obrovským problémem. Důvody jsou různé. Nezáleží jen na tom, v jakém prostředí dívka vyrůstá, kde žije. Nezáleží jen na náboženských názorech a zvyklostech, které tolerují, nebo dokonce ospravedlňují špatné zacházení s ženami, násilí vůči nim, zatlačování žen do pozadí. Bohužel, k diskriminaci žen dochází i v zemích, kde bychom ji, v dnešním vyspělém světě, vůbec nepředpokládali.

Petra Trambová místostarostka:

1. Současná situace má pro mě několik rovin. Mně osobně se současnou situaci daří zvládat, mám v posledním roce výrazně klidnější životní styl, více si užívám dětí nebo šumavské chalupy. Zdravotně jsme také celá rodina v pořádku. Po pracovní stránce se toho příliš nezměnilo, jen ubylo veřejných setkání a oficiálních událostí. Hodně schůzek se dá také řešit online, což velmi oceňuji. Bez nutnosti cestovat se dá ušetřit hodně času a odpadají rizikové kontakty. Momentálně mě ale jako matku trápí vzdělání a rozvoj (nejen) mých dětí. Po roce distanční výuky a absenci pohybových aktivit vidím, jak děti obecně leniví a nemají motivaci cokoliv dělat. Online výuka je ještě více připoutala k mobilům a počítačům. A také jim chybí kamarádi a hlavně prarodiče, se kterými jsme museli výrazně omezit kontakty. Bohužel východisko v dohledné době nevidím. Bylo by bláhové si myslet, že covid-19 zmizí ze dne na den, pokud zůstaneme zavření doma. Čí­sla se navzdory tvrdému lockdownu nelepší a lidé ztrácejí trpělivost. A chaotické informace, nedůslednost a nepromyšlené kroky vlády všemu jen nahrávají. Já osobně věřím ve zdravý rozum, pohyb na vzduchu a imunitu a také v ohleduplnost. Supermarketům se vyhýbám a roušky mi nevadí. S jarem a teplem vidím šanci na zklidnění a také snad na dostatek vakcín pro ohrožené skupiny obyvatel.

2. Obecně je to tak, že ženy se do politiky příliš nehrnou. Je to časově náročné a je těžké skloubit funkci s vlastní profesí a péčí o děti a domácnost. K tomu je pro nás ženy někdy těžké absolvovat náročná a dlouhá jednání, kde se více mluví a méně vyřeší. Jsme obecně zvyklé mít práci zorganizovanou a využívat efektivně čas. A v poslední době se k tomu přidává i nový fenomén – sociální sítě a diskusní fóra na internetu, kde si do vás může kdekdo beztrestně kopnout. Ženy mají svých starostí dost a nechtějí si přidělávat další. A já je naprosto chápu. Na druhou stranu bych více žen vítala, do mužského kolektivu vnáší pragmatičnost a zjemnění.

3. S diskriminací jsem se nikdy nesetkala. I když jsem pracovala šest let v japonské firmě, kde nebyly ženy ve vedoucích pozicích běžné, postupně i japonští kolegové začali po počátečním přehlížení ženy kolem sebe respektovat. Naopak si myslím, že ženský element dokáže někdy lépe zafungovat, jak v práci, tak i v politice.

Štěpánka Činátlová, vedoucí centra vzdělávání Městské knihovny Písek:

1. Současná situace je náročná. Jako pracující matka tří dětí (6, 9, 15 let) jedu od pondělí do pátku plně v online režimu. Práce na home office, distanční výuka, péče o domácnost. Většina žen, které zažívají stejný kolotoč, ví, jaký je to tlak. Nicméně jako rodina trávíme víc času spolu a víc víme, kdo co zrovna probírá, řeší, prožívá. Všechno špatné pro něco dobré… Když je nejhůř, říkám si, že v minulosti lidé zakoušeli horší časy. Naštěstí manžel i já máme práci, kterou je možné přenést do virtuálního světa, a tak nejsme pod tlakem možných existenčních dopadů pandemické krize. Věřím, že pro mnoho lidí je to oprávněný důvod k depresím. A zda se pandemie v dohledné době vyřeší? Doufám, že pokud se brzy podaří proočkovat populaci, tak ano. Moc bych si přála, aby se děti vrátily do lavic dřív, než propadnou digitálním závislostem a stanou se z nich úzkostní asociálové.

2. Obecně obdivuju ženy, které jdou do politiky, ať už do té velké či regionální. Je to svět, ve kterém platí tvrdá pravidla, a to není pro každého. Svět plný nutných kompromisů, za kterými obvykle přicházejí výčitky… Možná kdyby se v politice pohybovalo více žen, změnilo by se i její klima. Na písecké scéně poměr v zastupitelstvu 24 mužů : 3 ženám mluví za vše. Možná to číslo souvisí i s následující otázkou týkající se diskriminace žen. Copak běžná pracující matka má energii a čas vrhnout se do adrenalinového kolbiště, i kdyby ji vedla čirá touha po obecném blahu?

3. Já se jako žena cítím dobře. Ženství jsem nikdy nevnímala jako zátěž či překážku. Osobně jsem se s diskriminací nesetkala, ale tím netvrdím, že neexistuje. Především v pracovní oblasti se dopady diskriminace žen projevují na jejich finančním ohodnocení. Sociolog Daniel Prokop v nedávno vydané knize Slepé skvrny uvádí, že ženy u nás mají v průměru o 22 % nižší platy než muži a kvůli mateřství pracují méně let. To se následně projevuje v důchodech, které mají nižší v průměru o 2300 korun. V tomto světle pak poněkud absurdně vyznívají tvrzení, že česká společnost je emancipovaná a otázka diskriminace žen je bezpředmětná. Bylo by ideální sladit požadavky rodinného i pracovního života. Možná by pak více žen mělo chuť vstoupit i do politiky.

Laura Jablonská, architektka:

1. Osobně a rodinně zvládám situaci dobře, jsme víc spolu, naučila se ledacos nového z českého jazyka i přírodopisu a začala lépe vařit, umím si nastavit pěkné pozadí na obrazovce při on-line debatách. Znovu jsem objevila „pracovní noc“. Světa běh však člověk nepřetlačí, nejsem rychlá ani efektivní. Donedávna jsem věřila, že se s novým jarem situace našeho nemocného světa vyřeší, nové mutace covidu-19 a stará podstata českého furiantsví, které pyšně obchází jakákoli opatření, můj optimismus zpomalily. Velmi soucítím s těmi, kteří přišli či přicházejí o živobytí, ale nerozumím tomu, že rouška může být symbolem boje proti systému. Na covid-19 zemřela před dvěma týdny i moje teta…

2. Ženy mají dost energie i na boj ve veřejném prostoru, nejenom píseckém. Svůj díl na nevyváženém podílu obou pohlaví v zastupitelstvech i velkých organizacích mají dle mého názoru přirozené obavy žen ze selhání i tříštění sil v dvojím světě – rodinném i profesním. Pokud se žena výslovně necítí být povolána jako hlas veřejnosti, většinou se stahuje do ústraní. Je řada skvělých osobností, které dokážou jet plnou rychlostí po obou kolejích, myslím ale, že jsou z podstaty světa spíše v menšině. Neuznávám proto jakékoliv kvóty, síla se má prosadit přirozeně. A pokud budeme obklopeny galantními muži, bude to samozřejmě snazší :-).

3. Nikdy nezapomenu na pohled několika párů očí řemeslníků, kterým jsem vysvětlovala, že je přece tak jednoduché obložit zakřivenou stěnu velkoformátovými obklady – po náročném utkání praxe a teorie se s pány stále uctivě a trochu pobaveně zdravíme… Nechci toto téma záměrně zlehčovat, několikrát v životě, dětstvím počínaje, jsem se dostala do situace, kdy jsem si pomyslela, že by se mi možná lépe vedlo jako muži. Pominu-li poznámku bývalého kolegy, abych nedělala hlouposti, opustila obor patřící mužům a začala se konečně věnovat domácnosti, jsem se však výslovně nikdy necítila být obětí genderové diskriminace v dnešním slova smyslu. Častěji jsem se však cítila dotčena povýšeným jednáním diskriminujícím z pozice zkušenějšího či výše postaveného, kterého se mi ale dostalo stejným dílem jak od mužů, tak od žen. Ponižujícímu jednání jakéhokoliv druhu je třeba se bránit, pěstovat sebeúctu i vzájemnou úctu, zároveň je však nezbytné chápat odlišný svět mužů a žen, a nevytvářet oboustranné napětí.

Eva Hulcová, předsedkyně spolku Písecké kočky, provozovatelka kavárny:

Patřím ke skupině, které vládní nařízení ovlivnilo pracovní činnost. Přesto situaci respektuji a koronavirovou nákazu nepodceňuji. Moje maminka, ač poměrně mladá, patří k rizikové skupině, takže se ji snažíme maximálně ochránit. Máme bohužel i smutnou zkušenost, na podzim minulého roku podlehl nákaze partnerův otec. Všichni jsme nějak omezeni, každý máme jiné vnímání a jsme v odlišné životní fázi. My už nemáme malé děti a věřím, že pro mladé rodiny to musí být velmi náročné. Myslím, že současná situace bude vyžadovat ještě hodně disciplíny a tolerance. A také času. Následky zdravotní i ekonomické budeme řešit měsíce, pravděpodobně i několik let. Ale po osobní rovině to mám srovnané tak, že na prvním místě je zdraví a potom to ostatní. Jelikož vedle práce jsem si v posledních letech naložila na bedra ještě péči o kočky v nouzi, stále je co dělat. Poslední roky byly už nesnesitelné, o zvířata se musí pečovat stále a není jednoduché jim hledat nové domovy. Zvládat souběžně dvě práce, bez dovolené nebo volného víkendu, bylo náročné pro mě i pro rodinu. Takže nudu neprožívám ani teď, kdy se starám jen o kočičí depozitum, ale nejsem pod takovým časovým tlakem. Dokonce jsme se několikrát dostali i na běžky, na které nebyl v posledních letech prostor. Pozitivní na celé špatné situaci je to, že jsem si slíbila, až se svět zase vrátí k normálu, že už nechci žít v takovém stresu a chvatu, ale chtěla bych si najít čas na odpočinek a vrátit se třeba k tomu, co mi kdysi dělalo radost – procházky, cestování, kolo, lyže.

2. Tak to je otázka spíše pro psychologa :-). Zůstanu u příkladu zastupitelstva. Pokud tvoří z celkového obyvatelstva v Písku minimálně polovinu ženy; pokud tady žije stejné množství vzdělaných, kvalifikovaných a schopných žen jako mužů, tak by dávalo smysl, že bude sedět v zastupitelstvu polovina mužů a polovina žen. Ale to se zcela jistě v blízké budoucnosti nestane. Určitě je to dáno tradicí a překážkami, pro které se ženy do politiky netlačí pro společenské předsudky a pro klid v rodině. Nechci paušalizovat, ale nevím, kolik mužů by bylo ochotno po práci vyzvednout děti ze školy, uvařit, uklidit, vyprat a tolerovat ženě politickou kariéru. Naopak, obecně se má za přirozené, že je to žena, kdo bude případně dělat zázemí partnerovi. I když věřím, že je mnoho žen, které by byly připraveny do politiky vstoupit, je pro tyto ženy těžké se prosadit, jelikož politika je považována především za „mužské pole působnosti“. Jako další důvod drtivé většiny mužů v politice, vidím samotný hormon testosteron, který je spojován s touhou po úspěchu, dominanci, rozhodování a moci. I u některých místních politiků v Písku jsou tyhle prvky čitelné. Nicméně, o čem zastupitelé v Písku rozhodují ? O našem životním prostoru. Přestože si nemyslím, že je politik lepší nebo horší, když je to žena nebo muž, přála bych si a považovala bych za zdravé a užitečné, aby se počet žen v píseckém zastupitelstvu z momentálních 11% výrazněji navýšil.

3. Nejsem si toho vědoma.

Jana Putnová, adiktoložka a terapeutka:

1. Situaci zvládám přiměřeně dobře, některá období jsou náročnější, jiná snazší. I pro mě je příjemné dát si v náročných obdobích sklenku alkoholu, což může být s množstvím náročných situací v pandemii  nečekaně časté a dost rizikové. Jako každý rok se tedy připojuji k akci Suchej únor a alkohol vynechávám úplně. Místo toho je mi velkou oporou náš čtyřnohý kamarád, pobyt a pohyb v přírodě a hudba. Ohledně vyřešení pandemie jsem optimistka a věřím, že se situaci podaří zvládnout, že se i v Čechách postupně podaří naočkovat podstatnou část obyvatel a že očkování bude účinné. Doufám také v některé pozitivní přínosy pandemie: 1. větší důraz na vztahy a zážitky – tedy věci, které nelze koupit – místo na spotřebu; 2. rozhýbání trochu zkostnatělého a zamrzlého vzdělávacího systému. Doufám, že se učitelé ve škole nebudou zaměřovat jen na to, jak dětem do hlavy vpravit co nejvíce vědomostí a pak prověřovat úroveň jejich znalostí. Doufám, že si udělají dost času na to, aby pomohli podpořit a obnovit také vztahy mezi dětmi a vztah k nim coby k učitelům; 3. doufám v proměnu veřejného prostoru tak, aby město Písek nebylo jen oázou automobilistů, ale mnohem více i rájem pro chodce, cyklisty, koloběžkáře a všechny, kdo se chtějí venku zastavit, potkat se s lidmi a veřejný prostor pro ně není jen chodník nebo silnice. Doufám, že se město více propojí s řekou, jejíž potenciál podle mne zatím promarňuje.Také doufám, že bude naše město zelenější, méně vyasfaltované a vydlážděné.

2. Uvítala bych větší zastoupení žen jak v píseckém veřejném prostoru, tak i v celorepublikovém měřítku. Proto při volbách často pro ženy hlasuji. Poměr v píseckém zastupitelstvu je sice v neprospěch žen, ale pokud se podíváme na vedení města – 2:2 – je to překvapivě vyrovnané. Angažovat se v politice je náročné a ženy, které se do toho pustí, mají můj obdiv.

3. Ano, setkala, a i když nevím, zda bych to nazvala přímo diskriminací, rovné zacházení to rozhodně nebylo. Velmi markantní to bylo v době mojí větší občanské angažovanosti, kdy jsme byly s kolegyněmi označovány za „matky, které o něco usilují“. Označení „matka“ bylo rozhodně myšleno pejorativně a mělo zpochybnit kompetentnost se k některým věcem veřejného dění vyjádřit; naše profese byly jaksi opomíjeny. Představuji si, jak by to vypadalo, kdyby byli stejným způsobem muži nazýváni „otcové“. Je to už ovšem nějaký čas a jako optimistka doufám, že dnes by se to nestalo. Rovněž v zaměstnání jsem dostávala nekorektní otázky na to, jak to plánuji s dětmi, kdy je hodlám mít, kdo je bude potom hlídat… Nebylo to nic dramatického ani zásadního, ale předpokládám, že muži na tyto otázky v zaměstnání odpovídat nemusejí.

Irena Mašíková Konštantová, emeritní kurátorka galerie Prácheňského muzea:

1. Velice mi chybí kontakt s lidmi, na který jsem byla vždy zvyklá a byl pro mne vždy inspirativní. Nahrazují ho telefon a e-mail. Což je zoufale málo. Snažím se pobývat na dlouhých procházkách v přírodě, hodně čtu, poslouchám hudbu, i v televizi se najdou zajímavé pořady a už se moc těším, až budu moci pracovat na jarní zahradě. Děti jsou dávno dospělé, takže distanční výuku s nimi neprožívám a upřímně rodiče, kterých se to týká, lituji, zrovna tak jako pedagogy – a nejvíce samotné děti. Pracovně mne současná situace omezuje (přestože jsem již v penzi), tak jako jiné aktivně pracující. Ve své původní profesi kurátorky pokračuji, našla jsem si další aktivity, moje činnost je paradoxně rozmanitější, než když jsem pracovala v muzeu. Jedna z částí mojí činnosti je ve fázi přípravných prací výstav, které doufám, že se v budoucnu uskuteční. A také se snažím přispívat svými texty do Píseckého světa, jehož autorům patří moje velké poděkování, s jakým nasazením se jim daří ho neustále držet při životě, za velmi nejistých finančních podmínek. A zároveň patří moje poděkování i jeho dalším přispěvatelům.
Osobně si myslím, že pandemie nás v dohledné době neopustí. Zajímal by mne také její skutečný původ vzniku, možná by tato informace pomohla vědcům k její snazší likvidaci a nalezení klíče ke zdokonalení léků a zabránilo se tak nejrůznějším spekulacím, které se pochopitelně objevují. Navíc se rozšířila ze země, jež svým tvrdým totalitním zřízením tyto spekulace jen potvrzuje.
Našim občanům bych přála vládu, která by byla schopná tuto situaci zvládat bez chaosu, podávat pravidelně smysluplné a systematické vysvětlující informace o nejrůznějších nařízeních vlády, rychle reagovat svými programy finanční pomoci firmám a živnostníkům, samoživitelkám, pracovníkům v kultuře, aby na kompenzace nečekali dlouhé měsíce (jak asi mají v té době přežívat?) a aby se vládní činitelé chovali adekvátně svým funkcím, v nichž mají především v dobrém slova smyslu sloužit svým občanům, a ne jako vyvolení papaláši.
Zvláštní kasta jsou tzv. „odmítači“, kteří v čele s pomateným exprezidentem Václavem Klausem a jinými blábolí něco o omezování svobody apod. Nepřeji nikomu nic zlého, ale takový dlouhý pobyt v nemocnici s covidem na jednotce intenzivní péče nebo těžká vyčerpávající zkušenost práce zdravotníků by jim rozhodně pomohla k jinému pohledu na situaci. Zároveň bych se přimlouvala za zodpovědné chování občanů, i když vím, že celá situace je už značně dlouhá a deprimující. Jsem přesvědčena, že většina lidí nahlíží na covidový problém s respektem a dobrou vůlí chovat se co nejzodpovědněji ke svému okolí. Doufejme a věřme, že vše zdárně překonáme a sejdeme se všichni, jak říkali Voskovec s Werichem, v lepších časech. Musíme v sobě neustále nosit naději, že vše se v dobré obrátí.

2. Žen je všeobecně – nejenom v Písku– v naší politice i na vedoucích místech málo. A není to tím, že by mezi námi bylo málo žen vzdělaných a vybavených pro vedoucí pozice. Možná jim chybí určitá porce sebevědomí, ale z velké části je to také svět mužů, kteří do svého světa ženy neradi pouštějí a jimž jejich ego ostražitě velí, že by jejich zavedené praktiky mohly být ohroženy a mohly by fungovat jinak.

3. Určitě se v podnikání i v politice diskriminace žen v učitém měřítku vyskytuje. Osobně jsem se s tím bohužel před mnoha lety setkala ve svém profesním životě. Byla to diskriminace hraničící se šikanou, která mne dovedla až k poradě s právníkem na píseckém pracovním úřadu, když mi bylo vyhrožováno odchodem ze zaměstnání. Mnohdy muži na vedoucích místech neunesou zodpovědně a kreativně pracující podřízenou osobu. Někdy to byly hodně krušné chvíle, ale jen do doby, než jsem si uvědomila, že takoví lidé vlastně nestojí  za to, aby se jimi vůbec moje myšlenky zabývaly. A svoji práci jsem milovala natolik, že jsem vše dokázala ustát. Tahle odpověď bude možná pro mnohé písecké čtenáře překvapující, že se v tak poklidné instituci jako je muzeum může něco takového udát, ale bylo to tak. (Důležitá poznámka: popsané se samozřejmě netýká současného vedení Prácheňského muzea.)

Ptala se Zdenka Jelenová