Písecký svět

Z jednoho konce na druhý a zase zpátky…

Fotografie v kalendáři nevnímám jen jako ilustrace měsíců nadcházejícího roku, spíše je to výzva ke krátkým procházkám a výhledům na naše zmizelé město. Zřejmě ale nepotkám nikoho z vás ve městě, jak držíce kalendář před sebou, pasujete se centimetrově na hledáček fotografa. Škoda, tak pojďme alespoň v duchu, z křesla či divanu, projít ty časy, kdy od Strakonic byla širá pole a prvními domy města byly ty krčící se jak v hnízdě kolem kostela sv. Václava.

Představuji si, co v té době asi dělal můj dědeček… zda když takhle mocně zakouřili z Jitexu (což bývalo většinou brzo ráno či pozdě odpoledne), šel zrovna od svých včel? Do včelína u Nového rybníka chodíval v zimě i v létě, kontrolovat a povídat si s pracujícími i zimujícími obyvatelkami dřevěných úlů. Míjel po cestě křížek Povolných, kteří jej nechali postavit na rozcestí u Vodáka na paměť svého odchodu z vlasti do Ameriky. Možná, že ale zrovna obcházel řeku, aby si s ní popovídal o starých časech, o svérázných plavcích pramenů, které jako nadlesní zaměstnával a svěřoval jim vytěžené voňavé dřevo jedlí, borovic a smrků, aby jej dopravili na pily blízké i vzdálené. Či snad zrovna debatoval se svými vrstevníky v Pofisu, kde se scházeli písečtí milovníci filatelie, nad novými aršíky – růžkatými přírůstky svých sbírek? Má vůbec Písek nějakou poštovní známku?

Miloval řeku, miloval lesy a miloval včely. Miloval své blízké. A miloval naše město v každých časech svého života.

A co vy, jakou cestou vás vedou myšlenky, když si prohlížíte náš kalendář?                                                      

                                                                             G. Klaban