Písecký svět

Nevím, jak vy, ale my jsme zastánci nepřímé hračkové úměry – čím méně má či dostane dítě hraček, tím je to pro něj lepší. Ke každé hračce si totiž může podle nás vytvořit časem vztah a mít ji tak více rádo. Oproti tomu, když se v záplavě hraček prcek topí a odhazuje jednu za druhou kamsi do koutů zapomnění. V postýlce má proto namísto dvaceti „pouze“ tři plyšáky, z nichž nejvíc miluje černobílou kravičku a nad sebou roztočený kolotoč se sovami a medvídky, který mu hraje jako dětský flašinet dokola stále tu stejnou melodii. Další dvě takřka „interaktivní“ hračky se mu pohupují právě na hrazdičce.

Plyšová kostka s každou stranou jinačí je ok, ale prim  jeho zájmu a koncentrace udává jednoznačně paní Dráčková. Asi nejbizarnější hračka, kterou Kubík nadevše miluje a je z ní úplně vyndanej. Zavěšena na několika kruzích je hlavním terčem Kubovo chvatů v prostoru a kymácí se pak nad jeho ručkama sem tam. Představu fantasy draka však příliš nenaplňuje. Její „šat“ je tak bláznivě barevný, že tvůrce paní Dráčkové musel mít buď notnou dávku fantazie spojenou s naprosto dětským vnímáním reality, nebo si právě jel na nějakém halucinogenním tripu a rozšířil si jinak většinou omezené dospělácké vědomí. Jiné vysvětlení nemám. Paní Dráčková má totiž oranžovou hlavu se zeleným nosem, puntíkaté rohy, které vyčuhují zpoza černobíle puntíkatého čepce, každou polovinu těla stejně jako končetiny má jinak barevnou a z jedné horní tlapičky jí visí list a z druhé kroužek, aby ji Kuba měl za co chytat. A Kubík ji má rád, doslova všemi smysly si hračku vychutnává, oňunává, okusuje a boxuje. Prostě hračka k nezplacení. To mi věřte. Tu a tam s paní Dráčkovou pořádáme letecké dny a ty našeho synka baví nejvíc. Nejdřív koulí oči a pak se řehtá na celé kolo.  

Paní Dráčkové dříve sekundoval ještě oslík, který ho nyní zabaví už jen, když létá po celém pokoji (v ruce, nikoliv z ruky do ruky či volným pádem). Netušili jsme, jakou neskutečnou pomůckou pro vývoj našeho mimina bude ale pan Panda – plastová mechanická hračka, která měla fungovat na solární panel. Soudruzi z Číny ji však zkonstruovali asi na jinou sluneční energii, než na tu naši, a tak pana Pandu a jeho tlapky musíme rozhýbávat mechanicky rukou. Což juniorovi pranic nevadí a panu Pandovi vypráví s upřeným výrazem v očích hlavně ve chvílích, když pase koníčky otočený na bříško.

Zatím si Kubík s těmi několika hračkami bohatě vystačí. Jsme ovšem zvědavi na pokročilejší věk až uvidí to nebo ono na pískovišti, ve školce, u kamarádů atd… a začne na nás valit své psí oči v naději, že to nebo ono zařadí do své sbírky. Jako milující rodiče mu jistě budeme chtít dopřát jen to nej, což bude na druhou stranu dost možná často v kolizi s tím, že všechno mít nikdo z nás nemůže. No jsme na Kubíka i sami sebe zvědavi. Kdo z nás se udrží déle…