Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 3. část – Tak už spi!
Je všeobecně známo, že ženy mají své dny. A může za to měsíc. Ví se rovněž, že své dny mají i muži. A za ně může zase hospoda. To, že své dny mají i mimina, jsem zjistil teprve nedávno. A může za to cokoliv. Nejčastěji neschopnost zabrat a usnout. „Co kdybych si odskočila na malý nákup?“ pronesla jedné neděle má žena tak nevinně, že by se člověk ustrnul. Bylo mi však jasné, kam míří zdánlivě prostá otázka, která znamenala jediné. Že absenci maminky musím zastoupit v plné polní a uspat naše dítě.
Ve sportovní terminologii jsem měl velmi slušné zahájení. Kubu uloženého v proutěném koši jsem vozil sem a tam a k tomu nasadil osvědčené citoslovce „ššššššš“, které prý slýchával v maminčině bříšku a prý ho to chlácholí. Vše se zdálo být na dobré cestě. Potomek usne a já si v klidu dodívám naše hokejové borce, kteří se perou o čest s papírově slabšími Frantíky. Nic nebylo vzdálenější mému přání. Synkovi vození sem a tam, které obyčejně zabírá na první dobrou, tentokrát nestačilo. Nezbývalo nic jiného, než ho utahat v náručí.
Druhý model po trpělivém praktikování nesl své ovoce. Pouze však do chvíle, kdy jsem měl pocit, že jsem ten nejlepší uspávač nemluvňat ve vesmíru, a než jsem Kubíka uložil do jeho lože, spustil na plné kolo svůj hurónský ryk. Takhle jsem ho viděl jen párkrát. No nic, jdu do druhého kola. Opakovalo se to samé. Potřetí jakbysmet. Mezi tím vším vydával synátor svým mimijazykem své „přinasrávací“ výrazy Ggggááááá a Ggggééé a po vtiskutí dudlíku do pusiny Ejá Ejá. Po hodině a půl uspávacích technik a triků, které mi v jiný čas a hodinu fungují na jedničku, rezignovaně zvedám telefon a volám svou paní.
Když dorazí z nákupu, koutky jí cukají a oči neskrývají dojemné pobavení. „Když nejsi v podvečer doma, tak takhle utěšuju a chovám třeba dvě hodiny. Vítej v mém světě,“ sdělí mi věcně manželka. Pánské jízdy s naším kočárem či přebalování již ovládám v klidu. Uspávání mezi šestnáctou a osmnáctou hodinou však zatím zůstává oříškem, gordickým uzlem či rubikovou kostkou, kterou nejlíp ovládá má drahá polovička. S tím se budu muset smířit, ač se o to Kubo snažíme, co můžeme. Vím, že naši smůlu jednou protrhneme a dostaneme heslu na tvém bodýčku: „Jestli brečím, dejte mě taťkovi!“
pokračování příště…
předchozí děj:
Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 1. část
Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 2. část
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!