Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 2. část – Porod
„Vstávej!“ volala na mě Jířa. „Asi mi praskla voda,“ sdělila mně věcně. Řekla to ovšem nečekaně rozjařeným tónem jakoby mi oznamovala, že dostala ve slevě parádní lodičky na vysokém podpatku. Z rozespalého polosnění jsem byl rázem na nohou a zavelel: „Rychle se oblíkej, musíme jet!“
Zaparkovali jsme v areálu nemocnice hned u porodnice a vyrazili na oddělení. Jířa ve stále dobré náladě. Na prvním monitoru si vesele vykládala se sestřičkou i lékařkou. I personál byl zatím v pohodě a nic nenasvědčovalo tomu, že budeme rodit. V nastalé situaci jsem byl vyplašený asi jen já. Stálý úsměv a povznesená nálada však mou manželku záhy přešly, když nastaly první bolesti. To už jsme byli sami se sebou a dosud nenarozeným potomkem na předporodním pokoji, naším útočištěm pro nastávajících skoro osm hodin. Mou drahou polovičku začaly bolesti trápit čím dál tím víc. Nemohla ani ležet ani sedět. Jediné, co ji momentální stav dovoloval, bylo pochodování po místnosti sem a tam. Před sedmou jsem se sebral a šel nakoupit vyžádané sladké pečivo do nemocniční kantýny. Když jsem se vrátil, tak už byla Jířa na dalším monitoru. Dvě hodiny, co jsem trávil na chodbě a v pokoji byly snad nejdelší v mém životě. Co se děje? Už rodí nebo co? Proč mě nezavolali? Těsně před tím, než bych začal propadat postupující panice z netrpělivosti, se objevila sestra. „Jestli chcete, tak pojďte se mnou na sál.“ Jestli jste někdy někdo byli v transu, tak víte, o čem píšu. V tu chvíli jsem v něm byl až po uši, a dokud jsem neuviděl svou ženu zrychleně oddechovat v křesle u toho porodního, tak se mě držel zuby nehty. Další čas začal plynout neskutečně rychle. Jako bychom se ocitli v jiném časoprostoru a dimenzi. Porodní asistentka Jitka s Jířou pracovala s neskutečnou grácií a vedla ji s citem a zároveň s přiměřeně důraznými pokyny vysvětlovala, co se bude dít v nejbližších vteřinách a co by měla dělat naše nastávající mamina. Do toho jí s přestávkami masírovala kříž, což má manželka s vděčností vítala. Asi po dvou hodinách už má drahá zůstala ležet na boku a konstatovala, že se z této polohy už nehne a v takové, že našeho kluka odrodí. „No, většinou je pan primář zvyklý, když maminky rodí na zádech nebo na kolenou,“ odvětila porodní asistentka Jitka. „Je to přece primář, to zvládne,“ odtušila rezolutně Jířa a zůstala v nejsnesitelnější poloze na boku, jakou ji daný stav dovoloval.
Když to šlo a vysmýkl jsem z Jířina sevření své ruce, zvlhčoval jsem jí vyschlé rty, čelo a dával napít vody. Abych se aspoň pokusil být na místě a v dané situaci trochu platným, tak jsem mechanicky opakoval pokyny zkušených porodníků a dýchal v tu chvíli asi více než Jířa. „Nefuň mi do ucha, nehlaď mě, jen mě drž!“ vydala důrazně pokyny manželka, kterých jsem se neodvážil nedržet. „Tak asi dvě tři kontrakce a jsme v cíli,“ konstatoval pan primář. Když po třetí slibované kontrakci nebylo miminko stále ještě celé venku, ozvala se už značně vysílená má paní, které však duchapřítomnost nechyběla: „Pane primáři, vy mi kecáte.“ „Ona nás poslouchá,“ zašvitořily přiběhnuvší další sestry, které dostaly přirozený záchvat smíchu a upřely zraky na primáře v akci. „Nebojte, už to bude,“ zkonstatoval primář a bylo. Z ničeho nic se na světě objevil malý človíček – můj syn. „Ten je fialovej!“ ohodnotila manželka našeho Kubu, když ho spatřila, jak jí ho sestřičky přikládají na její hrudník. „…a krásnej.“
pokračování příště…
předchozí děj:
Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 1. část
pokračování:
Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 3. část
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!