Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 1. část – Je ze mě otec
Na první jarní den 21. března 2017 se ze mě stal otec. Ve věku skoro dožitých 42 let, neb mám narozeniny 25. března, to bylo sice skoro na hraně, ale podařilo se. Ufff. A víte co? Jsem tomu neskutečně rád a děkuju za nejlepší dar, jaký mi mohla má manželka Jiřinka nadělit.
Ptáte se, proč sedám ke klávesnici a datluju něco, co už tu minimálně jednou v jinačí podobě vzniklo? A ptáte se správně! Aniž bych chtěl psát další derivát „Deníčka moderního fotra“, jak svůj blog a posléze dvě knihy nazval otec na otcovské dovolené Dominik Landsman, mám potřebu to, co nás s mým synem Jakubem nyní spojuje, zaznamenávat hlavně pro něj. A to proto, až mě začne selhávat paměť a strýc Alzheimer zeširoka otevře svou náruč, aby mě do ní přivinul a já upadl v sladké, ale prázdné zapomnění, tak aby to naše společné tu pro Kubu zůstalo a nevyvanulo jako sprej Petra Jandy.
Doba předporodní, takzvaně těhulkovská
Dokud neucítíte na svých rukou první pohyby vašeho potomka, myslíte si, že vaše drahá pouze kyne a svádí to na těhotenství. Teprve až vás vaše dítě pokope přes břišní stěnu do dlaní, tak zpozorníte a řeknete si, ono se fakt něco děje. A je to pecka! To vám povím. Procítit život, na kterém máte svůj poloviční podíl, je pocit k nepopsání a nezaplacení. Dětní vědí a zatím bezdětní to poznají a budou se tetelit a blbě usmívat podobně jako my s Jířou, když se její bříško poprvé zavlnilo při nitroděložní gymnastice našeho Kubíka.
Tři roky předtím
Po dvouleté známosti jsem pořídil zásnubní prsten a celý rozklepaný požádal na naše výročí 21. února Jířu o ruku. Brali jsme se 11. června 2016 na nádvoří královského paláce hradu Zvíkov. Poznali jsme se coby studenti kurzu památkové péče při Národním památkovém ústavu, který jsme začali navštěvovat od ledna 2014. Hned při druhém dvoudenním školení a exkurzi na Pražském hradě, jsme s dalšími spolužáky usedli do výčepu U Medvídků nedaleko „Pamáťáku“, abychom tam s Jířou zůstali zcela sami a ruka byla v rukávě.
To, co následovalo, bylo tím nejhezčím obdobím mého dosavadního života. Konečně jsem poznal tu, s níž chci pokračovat ve společné cestě po tomto 3D světě a dokonce s ní mít i pokračovatele, potomky. A to se mi právě, Kubíku, splnilo. Ty jsi nyní ten důvod, proč vstávat do práce, proč se snažit dělat svět lepším a pro tebe krásnějším.
pokračování příště…
Obyčejné zápisky pro neobyčejného syna – 2. část
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!