Trojí zastavení Miroslava Krejči
Jednání městského zastupitelstva ve čtvrtek 3. listopadu bylo asi nejbouřlivější ze všech jednání za dobu existence polistopadové samosprávy. Řada ožehavých témat přivedla do hlavního sálu Kulturního domu značné množství občanů, kteří se obvykle v takovém počtu zajímají o tuto sféru obecního života pouze při volbě starosty na začátku každého volebního období.
Každý z bodů projednávaných na tomto zastupitelstvu měl a má svoji důležitost, pro mne osobně měly ale prioritu body pojednávající o velkých investičních záměrech přesahujících horizont jednoho volebního období. To znamená projekty, pro jejichž udržitelnost je zapotřebí co nejširší shoda – a nemyslím tím ani tak shodu mezi jednotlivými tábory a jedinci v zastupitelstvu, ale především shodu mezi největším počtem obyvatel města, protože oni budou těmi, kdo na tom něco vyzískají anebo naopak ztratí. Mezi takové projekty patřilo a patří komunitní centrum, plavecký stadion a parkovací dům. Ke všem těmto tématům jsem se již vyjadřoval před časem prostřednictvím tisku, ke dvou z nich jsem se pak jasně vyslovil i v rámci projednávání v zastupitelstvu. Přesto mi to nedá a ještě jednou se k tomu vracím. Možná i proto, že v médiích k tomu stále běží polemika a já nechci stát mimo.
Zastavení první – komunitní centrum
Přestože nakonec o tomto projektu nebylo hlasováno, zabral určitě nejvíc energie a času v rámci tohoto jednání zastupitelstva. Pro mě to byl především další z důkazů totálního selhání rady, která vzápětí po své kosmetické úpravě nebyla schopna k tomuto zaujmout jednotný názor. A to i přesto, že to byla právě Rada města, která svým neuváženým lednovým rozhodnutím bez řádného předchozího projednání a vysvětlení celou tuto kauzu vyrobila. Jak potom radní rozhodují ve věcech, kdy nejsou vystaveni tak intenzivnímu tlaku veřejnosti?
Možná by se mohlo zdát, že to alespoň skončilo plichtou a nikdo nevyhrál ani neprohrál. Domnívám se ale, že tato kauza má svého poraženého – a tím jsou obyvatelé sídliště Dukla. Stažení bodu bez hlasování (které si troufám odhadnout by vyznělo pro tento záměr negativně) umožňuje kdykoli tento nápad vrátit do hry (což ostatně bylo i upřímně konstatováno). A kdo bude za této situace zhodnocovat, či si dokonce pořizovat nemovitosti v této lokalitě? Kdo je bude moci nabízet za srovnatelných podmínek jako v jiných částech města? Divíme se pak, proč je v této lokalitě tak malý zájem o dotace na regeneraci obytných objektů? Takže nic, co by bylo možné škrtnout ze seznamu položek k vyřízení. Přitom problémy, které by mělo řešit ono komunitní centrum, jsou řešitelné i bez něho.
Zastavení druhé – plavecký stadion
Do určité míry by tato kauza mohla být docela úsměvná. Řada z těch, kteří v předchozích létech usilovně bránili rekonstrukci či vybudování nového provozu a nesou i faktickou zodpovědnost za havarijní stav tohoto zařízení, do kterého se roky efektivně neinvestovalo, nyní hlasitě křičí, jak je rychle zapotřebí něco udělat a že nelze otálet s výběrem optimálního řešení. Tím pak ale už ona úsměvnost končí.
Velká investice do naprosto nevhodného prostoru, která výrazně během své realizace zatíží široké okolí a díky níž přestane na čas anebo možná i trvale (po republice jsou přece desítky obdobných nedokončených projektů) mít okresní město možnost nabídnout svým občanům a návštěvníkům služby spojené s existencí plaveckého stadionu či jakéhokoli aquacentra, je obrovské riziko. Možná touha po přestřižení pásky při zahájení provozu bude ale dostatečně silný motiv, aby se to za jakoukoli cenu zrealizovalo a písečtí nemuseli začít zase jezdit s plavkami do Strakonic, jak tomu bylo dříve. Což směřuje k tomu, že určitě potřebujeme moderní aquacentrum i plavecký bazén. Jde ale o to jak, kde a za kolik se toho zhostíme.
Zastavení třetí – parkovací dům
Tak tady už zůstává rozum skutečně stát. Na kolik nás přijde jáma na náměstí, do které uklidíme pár aut? Kolik to přinese problémů v centru města? Občanům, podnikatelům, návštěvníkům města. Přitom by stačilo vybudovat několik podstatně levnějších (a možná i kapacitnějších) parkovišť a parkovacích domů po obvodě středu města tak, aby podchytily dopravu z vícero směrů. Na náměstí se přece bude stále jezdit jen tím úzkým hrdlem v Chelčického ulici a opět tudy zase ven. A kolik kdo bude ochoten zaplatit za ten luxus schovat si auto pod Velké náměstí?
Obdobný projekt na Bakalářích jsme celkem nedávno zavrhli pro jeho technickou náročnost a spornou ekonomickou efektivitu. Parking pod Velkým náměstím nebude jenom jáma, bude to přímo ukázkový tunel. Tunel na veřejné zdroje. Ale i to je možná někdy záměrem. Co kdybychom místo toho třeba dokončili Sladovnu? Anebo třeba něco udělali s objektem, který opustí z rozhodnutí zřizovatele Obchodní akademie. Centru města by to určitě prospělo víc. Anebo opravili rozbité chodníky a ulice, na které prý peníze nejsou. Tím bychom udělali zase určitě radost i těm, kdo na náměstí nemají potřebu jezdit autem a v klidu si tam dojdou, ale chodit a jezdit po městě mimo centrum jaksi potřebují.
Každý děláme nějaké pitomosti. Někdo vyjímečně, někdo častěji, někdo pořád. Je to lidské a do určité míry i pochopitelné, když při tom rozhodujeme jen o věcech osobních. Když ale neseme odpovědnost za věci veřejné, je to již na pováženou. A jak nazvat toho a ty, kdo vrší pitomost za pitomostí? Dovolím si tu drzost, anebo možná i luxus, že komunitní centrum na sídlišti Portyč, nové aquacentrum na místě starého plaveckého bazénu a podzemní parkoviště pod Velkým náměstím považuji za pitomosti. Asi se na mě budou někteří mračit, či se do mě nějak obují, ale to není již můj problém. Své jsem si řekl.
Miroslav Krejča
Listopad 2011