Co přináší dobrovolnictví IV.?
Další ze série rozhovorů.
Vážení čtenáři, dobrovolníci, příznivci a fandové,
dnes Vám přinášíme další část ze série rozhovorů s našimi dobrovolníky. Nyní se slečnou Annou, 24let, která se zúčastnila našeho programu Výletníci.
Co jsi v rámci Výletníků podnikla?
Při posledním dobrovolnictví, o kterém bude níže řeč, jsem odjela na dovolenou jako osobní asistentka s paní E. Užili jsme si to, jak jsme zvládli. Paní E. je seniorka a má obrnu, nicméně je stále poměrně samostatná v sebepéči a s pomůckami i celkem mobilní, přesto již celá řada běžných úkonů vyžadovala mou asistenci nebo byly zcela na mne. Dále bych se z respektu k paní E. nechtěla rozepisovat. Stejně jako o konkrétních údajích o dovolené. Mohu však uznat, že nastaly těžké chvíle, kdy jsem na sobě pociťovala fyzickou i psychickou únavu. Avšak báječně jsme to zvládly, ku spokojenosti nás obou. E. je totiž duchem dobrodruh a srdcem cestovatelka. (úsměv) A ještě k tomu nezmar. (znovu úsměv) Musím ještě v neposlední řadě uznat, že všichni zaměstnanci zařízení, kde jsme dovolenou trávili, byly zkrátka úžasní. Usměvaví, ochotní a často nápomocní. Takže, ač sice pár událostí vrhalo stín, obě doufáme, že si nějakou takovou dovolenou střihneme napřesrok znovu. (úsměv)
Co přináší dobrovolnictví?
Dobrovolnictví mi přináší celou řadu věcí. Pozastavím se jen nad některými. Především je to setkávání s lidmi, osobnostmi. Dobrovolnictvím získávám nadhled nad těžkostmi vlastního života poznáváním těžkostí v životě druhých. Dává mi i pocit sebejistoty a uplatnění, protože mými schopnostmi mohu pomoc druhým, jež tyto schopnosti nemají nebo je v průběhu života ztratili či ztrácejí. Jejich postřehy a přístup k životu ,jako takovému, je mi často přínosem. Dobrovolnictví je zkrátka o sdílení v plném slova smyslu. Dáváme a bereme si. Vzájemně. Sdílíme život takový, jaký je. Pracovat s lidmi není jako v pět hodin zaklapnout složku dokumentů, vzít si kabát a jít domů. A tak to má být. Ač si dovolím zdůraznit, že hranice jsou důležité. V dobrovolnictví stejně jako jinde.
Můžeš se čtenářům nějak přiblížit?
(úsměv) Jak se nepustit do biografie a vystihnout důležitosti s dostatkem souvislostí ve stručnosti? Jsem obyčejná. Člověk z masa a kostí a duší. Takže i se vším, co z toho pramení. V dobrém i zlém. Nejsem neomylná ani vševědoucí. Potýkám se s životem jak to jde. Propadám melancholii a splínům, ale snad proto pak dokážu o to víc zářit ve chvílích radosti. Pořád se učím. Přestože nejsem "studijní typ". (úsměv) Zkrátka snažím se brát život takový jaký je a prožívat jej. Jak jsem řekla: "obyčejná." (úsměv)
Byla to Tvá první dobrovolnická zkušenost?
Úplně ne. Při škole jsem asistovala paní T., kterou upoutala na lůžko roztroušená skleróza. Především večer a na noc. Ale jistě byla tahle první "oficiální". Jinak je jasné, že i v rámci komunity přiložím ruku k dílu. Zkrátka záleží, jak široce chápete pojem dobrovolnictví.
Čeho si se nejvíce obávala?
S paní. E. jsme se setkali jen na pár hodin před cestou, která nás čekala a měla trvat více jak deset dní. "Sedly jsme si", ale jasně, že jsem měla obavy. Nejvíce právě z toho, že těch pár úvodních hodin jistě stačí na dobrý první dojem a snad i na druhý, nicméně abychom záhy nepocítily příznaky vážného nesouladu. Byla tam i řada dalších obav. Jak rychle se sžijeme v životním režimu? Nepotká nás něco po cestě? Neztratí se nám cestou zavazadla? Chodítko? Doufám, že zase neztratím klíče od domu… apod, jsem trochu nervóza(úsměv).
Potvrdily se Tvé obavy?
Vůbec. (teď už smích) E. je super. Má až infantilní radost z tolika věcí. Ze života. Přitom je tak krásně zemitě lidská a o životě ví svoje. Má pochopení, že jsem asistentka, ne otrok. E. je zkrátka báječná ženská, i když je svá… ale to k ní patří. (úsměv) No, a s věcmi se po cestě tam i zpět nic nestalo. Nic jsme neztratili, nic vážného se neudálo…. (úsměv)
Co Ti celý pobyt se seniorkou dal? Co nového jsi se na něm naučila?
Báječnou dovolenou, na kterou budu dlouho vzpomínat. A co jsem se naučila nového? Poznala jsem Evu, nového člověka. Nové místo. A zas o kousek víc sebe. To není málo. (úsměv).Rozšířila jsem kreativní myšlení a musela jsem si poradit se substitucí poněkud mizerného vybavení "bezbariérového" pokoje…
Plánuješ nějakým způsobem v dobrovolnictví pokračovat?
K práci si ještě přivydělávám hlídáním dětí, to mi zabírá hodně volného času. Rozvíjím výtvarné aktivity, rozšiřuji si obzory – je to obor, který jsem vystudovala. Do života mi vstoupil nový člověk – partner a bohužel trpím na chronické zdravotní obtíže. Na dobrovolnictví tedy nezbývá mnoho času. Nicméně, jak jsem již řekla, já i E., bychom chtěli jet zase někam přísti rok. No tak, děj se, co děj, budu se muset dát celkově dokupy. Výlet bude jistě za to stát. (úsměv)
Anno, děkuji za rozhovor a přeji krásné dny !
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!