Písecký svět

Mnichov. 29. 9. 1938 se zde dojednává dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu.  Krátce po půlnoci ji podepisují Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain. Československý vyslanec Mastný není přizván, čeká za dveřmi.

Básník František Halas naléhavě volá k národu: „Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali / Viděl jsem slzy v očích žen / Viděl jsem pěsti zaťaté / Počkejte málo málo jen / však vy nás poznáte“ (báseň Zpěv úzkosti ze sbírky Torso naděje z podzimu 1938).

Mnichov jako zrada. Mnichov jako diktát. Mnichov „o nás bez nás”. To jsou tradiční výklady této historické události. Najdeme i jiné obrazy Mnichova? V Městské knihovně Písek se o to ve čtvrtek 27. 9. pokusí historik Jaroslav Pinkas.

Mnichovská krize patří k významným místům české kulturní paměti, a tak se její zobrazení objevuje v celé řadě filmů a televizních seriálů. Na krátkých ukázkách Jaroslav Pinkas osvětlí proměny výkladů Mnichovské dohody. Provede nás přitom filmovou produkcí od poválečné éry, přes období stalinismu, novou vlnu 60. let, Vávrovy normalizační velkofilmy až po současnou tvorbu.

Přes padesát let obehrávaný mýtus o zradě západu a o národu, který se chtěl bránit, dnes již nevyznívá tak jednoznačně. Historik Jan Tesař ve svém eseji „Mnichovský komplex” přichází s novým pohledem a neotřelými otázkami.  Zda jsme se v září 1938 měli, či neměli bránit, je podle Tesaře otázka veskrze falešná. Především by bylo na místě se ptát, zda jsme se v roce 1938 reálně vůbec bránit mohli.  „Český mnichovský mýtus se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a je zdůvodněním legitimity prosovětského režimu dodnes,“ píše Jan Tesař v roce 1989.

Proč tak zarputile řešíme otázku, zda jsme se měli, či neměli bránit? Co to vypovídá o našem vztahu k válečné minulosti a co pro nás Mnichov znamená dnes? Proč si ho česká společnost připomíná? Jak se z politické dohody vytvořil národní mýtus? Jaké emoce mnichovské kolektivní trauma přineslo? Co nám Mnichov prozrazuje o české národní povaze?

Silnou pozici mnichovského příběhu v české popkultuře dokládá i celá řada společenských fenoménů. Svědčí o ní například popularita vojenských pevností vybudovaných podél hranic Československa ve 30. letech. Tyto objekty každoročně navštíví desetitisíce lidí. Velmi oblíbené jsou i bojové ukázky. Přehlídky válečné techniky a dobových „kostýmů” patří mezi vyhledávané koníčky napříč generacemi. Potvrzuje to množství fotek na Instagramu. Mnichov žije i na Youtube, kde nalezneme nejen záběry z bojových ukázek, ale též nostalgické písně o betonových hranicích. Občas se najde i umělec, který do tématu „řízne” (podobně jako historik Tesař) a nějaký bunkr v rámci své performance rozpůlí (na Moravě to vyzkoušel Ondřej Bělica). Kontroverznost takového počinu pak odhalí kontroverznost této etapy českých dějin.

Pokud vás téma Mnichova zaujalo, přijďte se do Městské knihovny Písek 27. 9. podívat na různé filmové adaptace mnichovské krize. Filmový historik Jaroslav Pinkas vám poskytne historizující rámec pro jejich odlišné interpretace. Tak schválně, kdo bude vaším favoritem? Fiktivní postava učitele Igora Hnízda z Obecné školy v podání Jana Třísky, nebo militantní Daniel Landa v uniformě Emanuela Moravce z Českého století?