Písecký svět

Pocta životu, výsměch civilizaci

Rozhovor Romana Erbena s Irenou Mašíkovou – Konštantovou

 

Tvoje výstava v Písku, Romane, nebude první. V roce 2000 jsi se účastnil společné výstavy „Přirozené známosti“, ale také jsi byl přítomen na několika vernisážích svých přátel. Nyní se do města nad Otavou vracíš prostřednictvím samostatné výstavy, zahájení se ujme dlouholetý přítel a literární kolega Stanislav Dvorský. Také ten se vrací do píseckého muzea opakovaně. Poprvé zde zahajoval výstavu již v roce 1967 s názvem „Karel Teige – od poetismu k surrealismu“ a v posledních letech několik výstav našich společných přátel. Jak to, že ty, původním vzděláním strojní inženýr, jsi našel nejvhodnější prostor pro svého ducha v oblasti surrealismu, a to jak ve výtvarné tvorbě, tak v literární? Pravdou je, že náznaky původního studia bych nacházela v některých tvých výtvarných pracích, a to určitý řád a preciznost.

 

Páka, kladka, nakloněná rovina, že ano… Říká se tomu zlaté pravidlo mechaniky. Provozovna zvaná život by nebyla bez něho kompletní. Také stroje mají své vnady. Nechodí však za námi, ale točí se na místě a my se točíme kolem nich. Občas voní po minerálním oleji, rachotí, vržou, bzučí, skřípají, a to dovede leckoho z nás spolknout. Zatímco kmitá píst ve válci a točí se lopatky v turbině, plní se zákulisí života nepředvídatelným množstvím informací. Není radno, aby se nám z toho všeho ještě víc zatočila hlava. Otcem stroje není Duch svatý, ale řadový člověk, typem spíš hromotluk než básník. Bavila mne kdysi matematika a mechanika, v dětství jsem rád rozebíral kdejakou hračku. Doba, ve které je dáno člověku existovat, nenabízí příhodnou škálu aktivit. Svou dílnu jsem umístil trochu mimo, napříč okolnímu pohybu. Kresba, obraz a psaní mi nahradily kukátko do dálky. Byla to spíš pozorovatelna a nárazník pod jednou střechou, ta první dílna podobná doupěti. Surrealismus v poválečných časech byl vhodným odrazovým můstkem, patřil k divočině mého dospívání. Dalo se s ním dobře nakládat a používat se dal i jako munice. Člověk byl takřka všude vetřelcem. Přivádět lidi do rozpaků nebo je urážet, bylo povoláním leckoho z nás. Pod tímhle slovem se však už dnes nedá ohraničit a sledovat beze zbytku volná tvorba, působí jako kolek nebo zásuvka.

Kdy nastal ten okamžik, že surrealismus vstoupil do tvého života? Předpokládám, že to bylo setkání s Petrem Krále, Prokopem Voskovcem a Stanislavem Dvorským?

Bylo to někdy v zimě roku 1963 během půlroční vojenské služby, kterou jsem vykonával v Tachově u Mariánských Lázní, v době zelené a větrné. Militantní adolescent v militárním prostředí,… tak nějak to začalo. Po setkání s matematikem Jiřím Fialou a básníkem Petrem Králem následovala na podzim setkání další: Stanislav Dvorský, Prokop Voskovec, Vratislav Effenberger, Karel Šebek, atd. Tunel byl plný barev a nikde neměl konec, i silnice byla z průhledného, kdykoliv nastavitelného těsta. Břidlice, jíl, uhlí a mech… Realita se k nám přiblížila z mnoha úhlů pohledu a nebylo k tomu třeba žádného studia ani chození po výstavách. Vize podobného druhu jsem míval již dřív, nebyl problém na ně navázat. Šlo o dobrodružství.

Co převažuje ve Tvé činnosti? Jsi básník, prozaik, malíř, fotograf, designér a typograf. Jsou to vesměs obory, které ale mohou spolu dokonale souznít a prolínat se.

Skončil jsem studia na strojní fakultě v roce 1962, bylo mi právě 22 let. Vzhledem ke svým ambicím ve výtvarném směru jsem chtěl pokračovat studiem architektury, ale bylo mi v tom zabráněno. Řekli mi, že v socialistickém státě lze ukončit studia pouze na jedné fakultě. Samotné strojírenství nebyl zrovna obor, ve kterém bych se mohl všestranně uplatnit. Prostředí kolem rýsovacího prkna vnucovalo člověku podobu šroubku. Šedesátá léta  s trochou liberalizace pocukrovala výhled do budoucna a dařilo se přiučit jiným oborům po svém. Básník a malíř už nestáli stranou. Otevírala se nová loviště, padaly některé zdi. I když se kořistí stávala jen ochočená zvířata, literatura mne občas vtáhla do svých osidel. Tady jsem si vyřizoval účty se svým okolím a se sebou samým. Tady se vařilo, šilo i psalo, texty přecházely do kresby a kresba do znaků, obrazy se prolínaly. Byla to střelba do živého, džungle od ucha k uchu. Pyramida má dole svoji základnu a všechno míří někam vzhůru nebo do stran. Podobný postup existuje také v hudbě.

V roce 1980 jsi emigroval do Německa, kde v Mnichově žiješ dodnes i když se nyní často do své vlasti navracíš. Předpokládám, že volný duch surrealisty se neslučoval s tupou a omezující dobou normalizace. Naplnilo se tvoje očekávání života ve svobodném prostředí?

Do značné míry ano, našel jsem tu své uplatnění. Po psychické stránce to bylo uvolnění. V rodné zemi jsem dosáhl jen uznání plné invalidity. Odcházel jsem za cenu mnoha osobních ztrát, riziko bylo značné. Rozdíl mezi oběma zeměmi, Německem a ČSSR té doby, se zdál být sotva překonatelný, a to nejen v technických disciplinách a hospodářské aktivitě, ale rovněž na kulturní úrovni. Na východní straně Evropy byl život korunován stupiditou ideologie a rozpadajícími se mezilidskými vztahy, na opačné straně radostí ze svobodného rozhodování. Nadále existují markantní rozdíly, které se asi nikdy nepodaří vyrovnat. Bavorsko je demokratická země a naše Wahlheimat dodnes.  

Svou píseckou výstavu jsi nazval „EVENTS a jiné drobné akce“. Co by si měl návštěvník pod tímto názvem představit? Co najde v prostorách Galerie Prácheňského muzea?

Pokud jde o návštěvníka a nikoliv přespolního běžce, je na něm samotném, co si pod názvem tohoto druhu představí. Nedostatkem představ jistě netrpí. Je dobré se nechat unést kresbou a obrazem přinejmenším tak jako čárou na zdi a tečkou za ní. „Events a jiné drobné akce“ jsou parafrází komiksu, rozvedením představ o životě v běhu a na místě, v pasti i v oblacích. Pocta životu i výsměch naší civilizaci. Tužka, pero, křída, rozlévaná tuš, pohyb plynulý. V soukolí času lze kvést, zpívat, hlásat pravdu i bludy a neodvolatelně splývat se svým okolím. Nuže tedy…

Praha, srpen 2013

Roman Erben

 

 

Events (a jiné drobné akce)

 

„Není důležité vystavovat, je důležité žít,“ říká výtvarný umělec Roman Erben, jemuž začíná 5. září 2013 v Písku výstava s názvem Events. V Čechách vystavoval letos třiasedmdesátiletý autor samostatně naposledy před více než čtyřiceti lety. V Prácheňském muzeu bude k vidění bohatý průřez jeho kresbami a akryly od konce 70. let po současnost. Výstava potrvá do 29. září.

Erben se narodil v Praze, vystudoval Fakultu strojního inženýrství na ČVUT a následně se živil v oboru. V 60. letech měl blízko k pražským surrealistům kolem Vratislava Effenbergera, v roce 1980 odešel z Čech do Německa, kde žije jednou nohou dodnes. Realizoval se nejen jako malíř a grafik, ale i jako kreslíř, fotograf, autor knižních obálek, spolupracoval s filmem, redigoval a vydával vlastní revui Humus, vyučoval výtvarnou výchovu. Vystavoval samostatně i v rámci skupinových expozic v řadě zemí světa. Publikuje poezii, drobnou prózu a esejistiku; po roce 1989 vydal česky čtyři knihy: Artyčoky chána Kučuma (Torst, 1995), Honitba v salónu (Concordia, 2004), Šero v holubníku (Pulchra, 2010) a Úlety (Protis, 2011).

Výtvarné práce Romana Erbena v sobě pojí technickou preciznost s tou nejsvobodnější imaginací. Autor si rád hraje, experimentuje s tím, co zná, i s tím, co ještě nepoznal. Rozum se v jeho díle přetahuje s imaginací, linka škádlí s vlnovkou, jistá mechanická strojovost vede dialog se svobodnou asociací. Konkrétní a věcné je v jeho podání v přirozeném vztahu s abstraktním a obecným. Nápady pro své práce pak autor sbírá kdekoli: ve skutečnosti i ve snu, v oblacích i v zaprášeném koutě. Zajímá ho každodenní člověk stejně jako město a majestátní příroda. Dívá se na to všechno vesměs s ironií, ale nikdy ne svrchu: v jeho kreslených a psaných groteskách je klaunem ten druhý vždycky stejně jako autor sám.

U příležitosti výstavy v Prácheňském muzeu vychází stejnojmenná publikace (112 stran, ISBN 978-80-87688-13-7), kterou otvírá studie Jana Gabriela a uzavírá rozsáhlý rozhovor s autorem. Knihu vydalo královehradecké nakladatelství Milana Hodka.

 

Kontakt na autora: r.erben@email.cz, +420 608 552 326.

 

http://www.prachenskemuzeum.cz/

http://www.czechlit.cz/autori/erben-roman/

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1666&hl=erben+

http://www.kosmas.cz/hledani?Filters.AuthorId=-2602&Filters.Filtered=True&sortBy=datum&query=

 

Nastavené zrcadlo

Oproti zvrácené a často i utajované poživačnosti všech těch, kteří nám nakonec tloustnou doslova před očima, aby se proměnili v obyčejné, poněkud zaprášené

a směšné zátiší, Roman Erben při vší diskrétnosti a přirozené eleganci nijak neskrývá svůj neukojitelný apetit na skutečnost, její hemžení i proměny, ať již viditelné či skryté. Na skutečnost, která má reálné obrysy, tělesnost, vůni i klobouky, která není tou virtuální, jež jak píše, se dnes „posadila na trůn a kyne nám blahosklonně z prostoru vyměřeného délkou jeho uhlopříčky“.

V případě Romana byly sudičky vskutku nezvykle štědré. Přiřkly mu vše, co potřebuje skutečný básník k životu: nezvyklou senzibilitu, smysl pro skutečnost, lásku k jazzu, nezvyklý humor, schopnost mystifikace, nepřehlédnutelnou hypochondrii a v neposlední řadě i nezaměnitelný luxus být sám sebou.

S nedělitelným slovesným a výtvarným projevem Romana jsem se setkal poprvé před více než čtyřiceti lety na stránkách Surrealistického východiska. Později jsem měl to štěstí, že jsem mohl s menšími či většími přestávkami sledovat jeho tvorbu i její zneklidňující hravost, všechny ty „šťastné milimetry představ“ čas od času tak řečeno na dostřel. Stejně tak jeho básnický přístup k životu, včetně ironického obdivu k rozpadajícím se pruským knírkům, prohánění tenisového míčku po soukromém kurtu na Sázavě či přihlížení tomu, jak pečlivě spočítaná forma na poněkud rozměrný „květináč“ se po naplnění betonem s praskotem rozlezla před jeho udiveným pohledem do obdivuhodné tvrdnoucí krajiny na jeho pověstné vršovické verandě.

Roman od počátku své výtvarné dílo soustřeďuje do cyklů. Od Uhlí, Kalmarského domku, přes Holky v lese, Jídlo až po Herny, Střelnice, Events, či Léčky inspirované skladbou Milese Davise „Decoy“. Jak v básních, tak i v kresbách a obrazech si rychle našel svůj vlastní nezaměnitelný rukopis, vlastní řeč a obraznost v níž povlávající krajiny prošlých cest se proměňují v krajiny „gest a vizí“.

K rodokmenu jeho výtvarné činností patří surrealismus, láska k němé grotesce a jazzu, vlastní pojetí a rozvíjení komiks, svaly a zkroucená tvář Pepka námořníka a v neposlední řadě i jeho technické inženýrství, které kdo ví proč skutečně vystudoval. A vedle toho až bytostně živený smysl pro fantastickou předmětnost světa, jeho magií, tělesnost včetně tělesnosti samotného autora o jeho zažívajícího ústrojí. Ne náhodou tvrdí: „Být originál znamená nastavovat i rozpadlým židlím vlastní kůži“. Všechny tyto nezbytné a dráždivé inkredience můžeme v té či oné míře vychutnávat v jeho díle, kde se vzájemně překrývají, bobtnají, aby dostaly konečnou a vyváženou chuť v jakýchsi intimních stopách, tak jak se vytvářejí na papíře, plátně, litografickém kameni či grafické desce. Téměř v automatickém gestu ne nepodobném prostému, nicméně přitažlivému lusknutí prstů. Prostě: „Něco jako mračno vytlačené z tuby“. Na rozdíl od převážné většiny současného malířství nehledá ve své tvorbě ani únik, ani útěchu a konec konců ani ne umění, ale důsledně rozvijí, transformuje a transponuje svůj kritický potenciál, veškerou komičnost i obludnost současného světa a jeho pošklebujících se fragmentů, které se vzájemně požírají. Postupem času si Roman během svých „fantazijních záletů“ vytvořil svou obraznou abecedu, pro kterou je příznačná jak konkrétní znakovost, její až magické formy, tak i doslova rozházené a vzájemně se překrývající děje, jejichž metamorfózy i absurdnost jsou stejně naléhavé jako zvláštní druh humoru, který v nich ožívá a brání lidské já všudypřítomnému rozkladu. Vzdálený všem ideologiím a utopiím, zády k umění, pěstuje onu tajnou modernost, schopnost vnímat svět jako nepřeberné tajemství plné nečekaných zatáček.

V celé řadě svých obrazů, kreseb či grafik propojuje a vzájemně umocňuje jakoby jen načrtnuté, automaticky ztvárněné obyčejné lidské každodenní hemžení, „plné koktání a šepotu“ se stejně naléhavým až graficky ostrým hierogryfem, zdánlivě osamoceným gestem, které je však v celkovém kontextu natolik zneklidňující, že se z pouhého ornamentu, kterým by se mohl lehce stát, proměňuje téměř v symbolický význam. Dokládá, že i ostrý tah tužkou či perem může být poezií a nikoli jen pomateným svědectvím, které zde zůstalo strašit z nějakého technického výkresu. Děje v jeho výtvarných seancích nejsou hysterické, spíše potrhlé. Tu se pánové navzájem požírají jen proto, aby lépe lezli po čtyřech, cvičí v domnění, že se stanou kostkou, klobouk přestává být kloboukem, cigareta se náhle mění v celou ruku a ta zase v podivné šlahouny, které povlávají z rukávu jako všechno „stříhání rukama/ práskání zadkem“. Obyčejné pšouky jsou velké jako mraky, osamělá písmena připomínají pohozené trosky toho, co kdysi bylo řečí, uniforma pruského důstojníka je málem celý knoflík, kdysi přitažlivé holky se mění jen v obyčejná stehna a z krajiny vyčuhující prezervativy nejsou jen karikaturou erotiky, ale jakousi až exotickou florou nad kterou se vznášejí ptáci vyřezaní ze dřeva. To vše umocňují konkrétní, ale nedefinovatelné předměty, šmouhy andělů i z nevědomí vyvřelé horniny-bubliny, které se volně proměňují podobně jako sóla, kterými náhle Parkerův altsaxofon rozsvítí v noci temnou ulici.

Romanova výtvarná činnost je nejen přesnou analogií současného světa, ale i přízračným atlasem plným příběhů agresivního sarkasmu a groteskních samoznaků, jejichž aktuálnost má daleko k tomu, aby byla pouhou anekdotou, byť jakkoli bizarní. Oči sklánějící se nad jednotlivými stránkami jeho díla se otvírají, aby mohly jíst. Aktivně se účastnit hostiny tohoto vnitřního smíchu, která je stejně tragická jako komická, jako všechen ten „průmysl stehen za dřevěnými kůly“.

Na rozdíl od Romanových někdejších cyklů, které se v průběhu desítek let staly doslova legendou, jeho tvorba poté, co koncem 70. let emigroval do Mnichova, zůstává ve zdejších poměrech k velké škodě de facto neznámou. Sem tam se objeví nějaká kresba, pár věcí bylo možné spatřit před více než deseti lety na výstavě Přirozené známosti v píseckém Prácheňském muzeu.

Přesto lze právem hovořit o tvůrčí osobnosti, jejíž rozsáhlé dílo díky své objevnosti, smyslu po dobrodružství a nepřehlédnutelné autenticitě v mnohém přesahuje podstatou část toho, co se na nás denně valí z výstavních síní. Tvoří bezděčně, stejně jako dýchá, jeho imaginativní záznamy se organicky a přirozeně prolínají, proměňují, rozvíjejí. Jeho dynamický výraz, významový rejstřík, síla imaginativní myšlenky a v neposlední řadě i suverénnost výrazu jsou stejně zřetelné jako náš každodenní pohled do zrcadla, při kterém, na rozdíl od Romanovy tvorby, nejčastěji hledáme kdejakou výmluvu pro to, čím vlastně jsme.

Jan Gabriel