Písecký svět

Dalibor Říhánek patří k výrazným uměleckým osobnostem české výtvarné kultury od počátku 70. let 20. století po současnost. Jeho tvorba zahrnuje širokou škálu projevu od malby, kresby, grafiky, plastiky až ke keramice, tapiserii či sklu.

Narodil se 8. března 1946 v západočeské Plzni. Jeho pravidelné prázdninové pobyty v jihočeském Písku znamenaly intenzivní přípravu k budoucí práci. V ateliéru F. R. Dragouna se seznámil se základními hodnotami malířského řemesla - především kresbou a prací s barevnou hmotou.
Nastoupenou cestu rozvíjel počátkem 60. let 20. století studiem výtvarného oboru na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Pod vedením B. Dobiáše st. prohluboval nadání v kresbě a v jejím formovém uplatnění. Získal zde schopnosti pracovat s plastickou formou a ctít řemeslné tradice a vlastnosti materiálů.

V roce 1965 se s rodinou přestěhoval Prahy a zároveň nastoupil do figurální a krajinářské speciálky Františka Jiroudka na pražské Akademii výtvarných umění. Pod vlivem profesorů zpracovával podněty českého realismu a poimpresionistické poučení moderní české výtvarné kultury. Dále rozšiřoval své teoretické vědomosti. Dostal I. cenu za plakát pro výroční výstavu Akademie výtvarných umění (1971).

Od počátku 70. let 20. století se utvářelo vlastní Říhánkovo dílo. Počátkem desetiletí absolvoval základní vojenskou službu v Armádním výtvarném studiu (1971-1972). Vznikla řada obrazů reagujících na dobové společenské problémy Spáleniště - napalm (1971). V této době participoval v řadě soutěží a tématických výtvarných akcí, na kterých získal významná ocenění. Od roku 1970 pravidelně samostatně vystavoval a účastnil se na kolektivních expozicích.

V prvé polovině sedmdesátých let 20. století se intenzivně pustil do tématu ateliérů. Tvary zjednodušil do znaků, plastické objemy byly budovány linkou a tóny barvy Modrý sochařský ateliér (1973). Logickým výsledkem bylo přenesení této formy na další zkoumaný námět koupání Velké koupání (1973). Vyvrcholením této etapy se stal cyklus Léto Koupání na Otavě (1973). Vznikla díla plná znakovosti obsahující atmosféru „líného“ léta.

Kolem poloviny sedmdesátých let se v centru zájmu malíře ocitl ženský akt. Námět studoval ve vztahu k výtvarné formě Zelená drapérie (1974). Mimo zachycení psychického stavu modelu se Říhánek zabýval formovými a kompozičními možnostmi barvy. Umělec začal spolupracovat se svoji nadcházející ženou Miloslavou Stumpfovou. Obrátil pozornost k nedílné složce své tvorby - uměleckému řemeslu. Vznikla monumentální tapisérie pro firmu Hell v Kielu (1976). Odraz této práce přineslo plátno Navíjení příze (1975) publikované v knize Mladí čeští malíři (Dušan Konečný, Odeon, Praha 1978). V druhé polovině sedmdesátých let 20. století se objevilo téma plynoucího času zpracované v cyklu ročních období Zima - ušanka (1977). Autor zdůrazňoval dějovost námětu chagallovským využíváním rotujících předmětů na ploše obrazu.

Od počátku 80. let 20. století se Říhánek zabýval tématem koní. V průběhu následujících let námět zkoumá a varíruje. Zvolený syžet mu sloužil k postižení atmosféry dění kolem koní Před dostihem (1984). Postupně se zájem umělce přesunul k zachycení psychických stavů plynoucích ze zvoleného tématu Soumrak (1985), Úlek (1999).

V roce 1983 uskutečnil malíř roční pobyt v Itálii. Ten upevnil v autorovi přesvědčení, že nastoupená cesta figuralisty je volba správným směrem. Malíř s kresebnou lehkostí glosoval otevřenou společnost, kterou nemohl poznat v tehdejší střední Evropě. Přistupovaly nové náměty - lidé na pláži, rybolov, prostitutky. Po výstavě těchto prací v pražské galerii Vincence Kramáře byla oceňována především jeho kreslířská schopnost, expresivnost a jasný kolorit Cesta na Capri, Vesuv (1983). Pobyt v Itálii přinesl do Říhánkovy tvorby téměř klasicizující prvky. I v tomto období pokračovala intenzivní práce v oblasti užitého umění.

V roce 1990 se výtvarník trvale usadil v Písku, kde začal vyučovat na Střední soukromé výtvarné škole v oborech malba, dějiny umění a textilní techniky. V malířské tvorbě se vrátil k námětu ženy. Částečně opustil předchozí výtvarnou formu. Těla již nebyla modelována valéry barvy, jež zároveň vytvářela jednotu s modelací pozadí. Figury se staly osobitější, pevně spojené s kresbou Tango (1994). Říhánek svým expresivně realistickým jazykem ironicky reagoval na nové skutečnosti v české společnosti Peep show (1997).

Paralelně koncem devadesátých let vznikl cyklus kreseb, maleb a grafik s tématem cirkusů, ve kterých obrazovou formu budovala kresba Šapitó (1999). Souběžně Říhánek zpracovával náměty spojené s kořeny naší židovsko-křesťanské kultury Máří Magdalena (1999). Tyto podněty rozvinul v meditativních plátnech Kniha poznání ((2010) či Zrcadlo duše (2011). 

V prvém desetiletí 21. století se malíř vrátil k sevřenější plastické formě Přítelkyně (2004). Navázal tak na práce ze šedesátých let. Obnovil formy zažitého kubismu, které následně kombinoval s realistickým prvkem. Vznikl tak cyklus hlav v expresivně kubizující formě Hlava s lišajem (2010), Tvář (2011) a série aktů Akt a přástevník (2011). Bezesporu dosavadním vrcholem této etapy umělcovy tvorby je plátno Akt ve slunci (2012). 

Dílo Dalibora Říhánka je v podstatě klasickým. Zažití výtvarné poetiky kubismu, expresionismu, fauvismu se stalo jeho pevným základem, ke kterému přistoupilo intenzivní poznání prostředí italské kultury - její dějovost, dokonalost a absolutnost tvarů. Tak jako mnozí jeho generační druhové je i Říhánek figuralista. Postava člověka mu zprostředkovává obsah, je spojnicí, jež reaguje na vnější podněty světa a společnosti. Úzký námětový okruh mu je laboratoří, ve které zpracovává vzájemné vztahy světla, barvy a kresby. Říhánek hledá psychický odraz impulsů vnějšího světa v malířském díle stavěném na klasických základech. 

V průběhu uplynulého půlstoletí si vytvořil osobitý rukopis hledající rovnováhu mezi obsahem díla a výtvarnou formou. Nedílnou součástí jeho práce se stala tvorba v oblasti užitého umění, která ukázala jeho schopnost monumentální tvorby a prokázala šíři umělcova talentu.

Jaromír Procházka

Výstava zahrnuje i řadu děl amatérského píseckého malíře Vojtěcha Říhánka / 1900 – 1985 /,
strýce Dalibora Říhánka, který byl od dětství Daliborovi vzorem a příkladem svojí pracovitostí, citem pro malbu a kompozici a zasvěcoval ho do tajů malířského řemesla. Vojtěch Říhánek svým povoláním malíře pokojů, svůj veškerý volný čas věnoval autorské malbě. Zachycoval kromě jiného především nejrůznější zákoutí svého milovaného Písku a zachoval tak pro další generace mnoho pohledů na Písek, dnes již neexistujících.. Jeho tvorba doznala pozoruhodné malířské kvality, byť autora nedotčeného odborným studiem a různými uměleckými vlivy. Snad právě proto obrazy Vojtěcha Říhánka, oslovují další generace svou upřímnou  osobní uměleckou výpovědí.

Irena Mašíková – Konštantová, kurátorka výstavy