Písecký svět

Jiří Kolář v Protivíně nežil příliš dlouho a častěji bývá ve vztahu ke kořenům jeho tvůrčí dráhy zmiňováno Kladno, kde prožil formující léta života. Sociální prostředí průmyslového Kladna nepochybně podmiňuje Kolářovu poezii, která hrála zásadní roli v první etapě jeho uměleckého vývoje. Spojuje ho i s autory Skupiny 42, v centru jejichž zájmu stála periferie jako místo intenzivního existenciálního, ale zároveň přeludného prožitku města. S tím nepochybně ostře kontrastuje idyla maloměsta, kterým je dodnes Protivín, a zdálo by se, že odraz raného dětství v Kolářově tvorbě nenajdeme. V rozhovoru pro filmový dokument Juraje Johanidese z cyklu 99 pohledů (1996) se ale už jako starý umělec emotivně silně přihlásil ke svým – protivínským – kořenům, připomněl symboliku ovoce, jež se mnohokrát objevilo jak v jeho objektech, tak i v sériích koláží (zejména jablko a hruška), a potvrdil jeho vztah k rodovým pravidlům, ukládajícím rodičům v Jižních Čechách zasadit ovocný strom při narození každého dítěte. Bezděčně tak znovu potvrdil, co je ovšem v jeho tvorbě zřejmé, že totiž není jen hravá a esteticky přitažlivá – že je třeba Kolářovy koláže dešifrovat, hledat jejich hlubší význam.

Osobnost Jiřího Koláře patří složitému období české kultury. Vstoupil do ní v polovině třicátých let jako mladý literát, podobně jako jiní začínající umělci jako stoupenec surrealismu.  Rychle ale začalo být zjevné, že surrealismus nebude stačit k tomu, aby vyjádřil prožitek mladé generace v nové politické situaci. Také Kolářova poezie prošla pozoruhodným rychlým vývojem a v druhé polovině čtyřicátých let už básník patřil k nepopiratelným literárním autoritám. Už tehdy ho ale zajímala i možnost formulovat svůj komentář absurdity poválečného světa nejen experimenty se strukturou básně, ale také prostřednictvím vizuálních experimentů, a tak vlastně od poloviny čtyřicátých let lze doložit, že se paralelně zabýval jak samotnou poezií ve svých básnických sbírkách, tak tzv. vizuální poezií, která zůstávala zprvu jeho privatissimem. Bavil se sbíráním nalezených koláží, časopiseckých reprodukcí, v nichž nacházel paradoxní střety antinomických prvků.  Přitahoval ho městský folklór, a není tak divu, že v první polovině šedesátých let se jako jeden z prvních českých umělců přihlásil k  pop artu, který ovšem zároveň parodoval svým subverzivním humorem. Na konci padesátých let, ve svých čtyřiceti pěti letech, jako všeobecně uznávaný a obdivovaný básník, náhle vstoupil do rozšířeného pole poezie tím, že ji začal transformovat do vizuálního sdělení. Koláž se stala obrazovou parafrází jeho působivé metody koláže jazykové. V prvních letech (1959 – 1962) Kolář vychrlil fascinující množství spontánních kolážových variant, které představují podobně vnitřně svobodný a aktivní materiál, jaký pro klasického malíře představuje kresba, zachycující umělcovu prvotní myšlenku. Nepodobaly se klasické surrealistické koláži, nebyly také ještě pokaždé tak dokonalé, jak si dnes obvykle Kolářovy koláže představujeme, mají v sobě ale ohromnou intenzitu intelektuálního zaujetí a absolutního soustředění svého tvůrce a neobyčejnou svěžest mísení vysokého s nízkým. Klíčová díla výtvarného umění stejně tak jako tištěný text od počátku používal jako materiál, rozsekával ho ve fragmenty, vybízející diváka k novému hledání celku, k pozornému čtení  s důrazem na detail, k nalézání nových souvislostí, k  synkopickému řádu odrážejícímu neklid nové doby.

Dvojvýstava v Prácheňském muzeu v Písku a v jeho pobočce v Protivíně je postavena především na kolážích, které vznikly mezi lety 1959 a 1970, tedy nejprve v období postupné demokratizace totalitního režimu, a potom opět v zhoršujícím se klimatu po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Vybrané dva soubory mají komplementární charakter. Zatímco v píseckém muzeu se setkáme s barevně střídmou, zdrženlivou, tlumenou a zároveň velmi subtilní podobou Kolářovy tvorby této etapy, v Protivíně dominují koláže vizuálně výrazné, velkorysé, někdy postavené na šokujících paradoxech. Jejich příznačnou součástí je barva, odrážející barvitou současnost, která k nám v šedesátých letech nakrátko vpadla v podobě západních filmů, časopisů, výstav nebo konzumního zboží.  Naznačují tvůrčí svobodu umělce a hravou podstatu jeho díla, které stále udivuje na jedné straně intelektuální přesností a svojí experimentální povahou, ale zároveň vizuální bohatostí, přístupnou širokému publiku a účastí s lidským osudem. Kolář svým dílem po celý život naplňoval to, co si pojmenoval jako lidská trojice – spojení rozumu, duše a srdce. Byl jím také zcela pohlcen – jak řekl, dílo vznikající po celý život přitahuje všechny věci a ty rostou do vás.

Marie Klimešová