Písecký svět

Obraz jako dobrodružství existence

Vovsovo  malířské dílo narůstá již více než tři desetiletí v cyklických celcích. Jednotlivé obrazové cykly – věrny původnímu významu tohoto pojmu postupně obkružují a z různých stran vybavují své ústřední téma. Prohlížíme-li pozorně obrazy nebo kresby náležející jednotlivým tematickým souborům, pak nás zaujmou některé velmi blízké varianty, blížící se téměř identickým dvojicím či trojicím, ve kterých však zároveň najdeme sice drobné, avšak pro celkové vyznění díla velmi podstatné obměny. Nejblíže by snad bylo tyto dvojice či trojice charakterizovat přirovnáním transpozice hudebního tématu do různých tónin. Z hlediska Vovsova díla jsou potom příznačné pro jeho postup jakoby zvolna a stupňovitě posouvané a prohlubované expozice tématu. Charakteristická je při tom trpělivost, krajní otevřenost tématu, jeho nejpřekvapivějším a zdánlivě zcela disparátním polohám, a nápadná nenásilnost při jeho vybavování a sledování. Právě tyto momenty vylučují příkrý a efektní radikalismus hledání jednoznačných cest a tíhnutí k záhy završovaným a deklarativním obrazovým definicím charakteristickým pro velkou část dnešní produkce. Pro Vovsovo dílo je velmi podstatná tato jakoby trvalá – a malířem záměrně a leckdy i s vypětím sil udržovaná – nedefinitivnost pohledu  a nedefinitivnost, neuzavřenost obrazové výpovědi. Jde vlastně o starostlivé ochraňování a vytyčující hájení prostoru, ve kterém mohou vystupující témata rozestřít celou šířku a mnohotvárnost svých ladění a podob, prostoru, ve kterém zvolna a jaksi mimoděk může do zjevu vyplouvat hloubka závažnosti zdánlivě všedních skutečností a situací. Snad proto tak četné Vovsovy obrazy (daleko výrazněji než kresby)  se při delším prohlížení rozžívají v jakémsi zvláštním napětí, ve kterém působí dojmem  možné otevřenosti změně, jakési vlastní vnitřní intence k jakési metakompozici, skryté za prvotním zjevem, a dynamiky svého vlastního žití, otevřeného vůči divákovi. Silnou existenciální orientací svého díla i plnou a nelomenou důvěrou ve smysl a sílu obrazu, náleží Jiří Voves plně do uměleckého kontextu své generace, která začínala tvorbu v 60. letech ovlivněna silným obrazovým  lyrismem, formální expresí i konceptem díla jako gesta otevírajícího sféru pravdy, gesta, za které umělec ručí i svým životem. To, že právě tyto základní devizy vyznačují Vovsovo dílo až do současnosti, dokládají opravdovost jeho nasazení. Díky němu odolal vždy znovu a každému hrozícímu nebezpečí schematizace a zmrtvění dlouho sledovaného námětu, i lákavosti snadné relativizace všeho, kterou nabízejí koncepty různých obrazových travestií, množící se v posledním desetiletí na naší umělecké scéně. Nejenom poutavostí a překvapivostí kompozičních vzorců a pozoruhodnou kulturou vlastního malířského provedení  obrazů, ale i silou vždy znovu živé vydobývané výpovědi představují Vovsovy obrazy zcela osobitý výkon v naší současné malbě.

                                                                                                              Mojmír Horyna

Jiří Voves

Narozen: 4. 1. 1945 v Pardubicích

Studia: 1963 – 1969 Fakulta architektury ČVUT Praha

1969 – 1971 Akademi výtvarných umění Praha

Od roku 1977 se věnuje výhradně malbě, kresbě a grafice.