Písecký svět

Jak tomu u výtvarných autodidaktů někdy bývá, jeho začátky má na svědomí ten nejhorší zážitek, jaký může mladého otce potkat. „Alkohol nebyl tím pravým lékem,“ říká Vojta Bitto, „a tak jsem začal dělat ty svý škrábance.“ V nedalekých Chrastinách dnes bydlí s partnerkou z Újezdce u Vodňan a jedenáctiletou Inkou i pětiletým Jonášem. Vztah k dětem se zhusta odráží v jeho výtvarných počinech.

Několik let působit v chemii, poté v Jitexu „klesl“ až k čistě ruční práci. Zakusil i nějaký ten půlrok bez práce. Část zdejších obyvatel zná jeho sochy, dřevné šperky – jak říká drobným dřevěným plastikám, ba snad až hračkám – i často vskutku rozměrné malby. Možná větší část objednatelů však užívá výsledků jeho práce se sádrokartonem a tesařskými nástroji. Na objednávku vyrobí a spraví leccos. „Klidně klesnu až na dno,“ odtušil se svým typickým zamyšleným úsměvem člověka, který ví, jak to dno chutná, když jsem v koutu jeho ateliéru obdivoval jedno z monumentálních děl: dobře čtyřmetrový okapový žlab vyrobený na zakázku z jednoho kusu krásně vyhlazeného dřeva.

„Asi rok jsem docházel do kurzů u pana akademického sochaře Jakeše. Uměl to podat a s tím, co jsem se u něj naučil, si vystačím do dneška,“ vzpomíná Vojta Bitto na své začátky a pokračuje: „Člověk se musí nakonec stejně snažit, aby na něco přišel sám. Předlohou pro obrazy jsou mi mé vlastní vzpomínky na to, jak lidi vypadají.“

V rozhovoru mu vytanula v paměti vzpomínka na dalšího známého píseckého výtvarníka: „Jo, a jeden den jsem strávil také u Dragouna. Ale to spíš on kreslil mne, a tak mám od něj svůj portrét rudkou.“ Otázka týkající se jeho výtvarných vzorů opět vyvolá onen neveselý úsměv: „Na začátku to byl van Gogh. Taky asi maloval z nouze, aby se zachránil sám před sebou – ale moc mu to nepomohlo.“

Před pěti, šesti lety se odvážil sáhnout na dřevo. Zpočátku to byly šperky – říká tak všem svým „menším věcem“, později si troufl na plastiky větších rozměrů. Právě s těmi se mohou návštěvníci potkat na zahradě jeho ateliéru i chrastinského domku. Některé z nich, drobné lavičky v tvaru zvířat, jsou dokonce použitelné v domácnosti nebo na chalupě. „Baví mě dělat s motorovkou, ale to je v městském ateliéru málo schůdné.“

Bittovi není cizí ani hlína, a protože hranice mezi uměním, artefakty užitého umění a poctivými řemeslnými výrobky se mu zřejmě nejeví jako životně důležitá, v jeho ateliéru, který nelpí na honosném významu toho slova a vrací se k poctivému překladu „dílna“, se točí i hrnčířský kruh.

Co se od svých vzorů naučil, a co doplnil z vlastní zkušenosti, posoudí divák. Určitě však převzal heslo a praxi výtvarných zarputilců „ani den bez čáry“, které přetavil do pravidla: „furt skicák s sebou“, protože – jak říká: „Vychází to z člověka, je to jeho prožitek.“

Vojta Bitto o sobě rád říká, že není podnikavý. Pohled do nedávné historie Písku jej však usvědčuje z falešné skromnosti. Byl to přece právě on, kdo v roce 2005 přišel za tehdejším starostou města s návrhem, aby se na Kamenném mostu prodávalo umění podobně, jak je tomu na mostu Karlově v Praze. Na tom našem kameňáku se sice tu a tam něco prodává, ale dostalo to jiný rozměr, než na díle pojmenovaném po synovi poslední Přemyslovny. Pravda, přechází zde Otavu méně zájemců o umění, než je tomu v Matce měst. Nakonec je to možná i dobře, protože v starých novinách té doby se můžeme dočíst o představách tehdejší radnice: „Město by jim povolilo (jako těm umělcům) kreslit obrázky Písku anebo portrétovat či prodávat předměty, které s Pískem souvisejí.“

Možná to byla právě takto široce definovaná umělecká svoboda, která vedla k tomu, že Bitto na Kamenném mostě neprodává. Zato vystavuje: někdy v prostorách k tomu určených, jako jsou Divadlo Pod čarou (2005), jitexácké studio stage (2012, 2013), Galerie Portyč (pravidelné výstavy P.U.B.), ale i v putimské ZOO (která se tak nesmí nazývat), Páralových zahradnických potřebách nebo – akčně a v tom pravém srpnovém výročí – okupuje svými plastikami otavské nábřeží.

Vojta Bitto patří do střední generace, a tak má ještě touhy. Jednou z nich je zřízení galerie, která by byla věnována píseckým výtvarníkům, odešedším, současným i těm, kteří ještě jen přijdou.

(VYŠLO V ÚNOROVÉM TIŠTĚNÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ)

Fotogalerie k článku