VLNY – mrazivý příběh a možná i nejlepší český film natočený po roce 1989
Nějak to vyšlo, že právě na výročí okupace Československa, která začala 21. srpna 1968, jsem včera 21. srpna vyrazil na nový film Jiřího Mádla (scénář a režie) s názvem Vlny popisující ne až tak většinově známý příběh mezinárodní redakce Československého rozhlasu, která sehrála klíčovou roli v pravdivém informování občanů v letech 1967-1968. V době sílících snah o demokratizaci společnosti, které však převálcovaly tanky Sovětského svazu a států Varšavské smlouvy. Přiznávám, že po všech superlativech od recenzentů, filmových kritiků, i nadšených ohlasů diváků, jsem šel do kina s docela velkým očekáváním, že to bude dobrý film. A víte co? Film Vlny naplnil ta očekávání na 200 % a aspoň u mě aspiruje nejen na film roku 2024, ale podle mě to je jeden z nejlepších filmů, jaký tady vznikl po roce 1989. A dovedu si ho představit i jako aspiranta na ceny velkých evropských filmových festivalů.
Předem říkám, že to byl pro mě obrovský divácký zážitek po všech stránkách. Dlouho jsem neviděl tak silný příběh, který dokáže vyvolávat takové erupce emocí, že se ani nepohnete a bude se vám z nich až točit hlava.
Snímek Jiřího Mádla působí především velmi autenticky, má strhující spád, dojemné scény i napínavé scény, které ohromně umocňuje geniálně vybraná hudba našich i zahraničních interpretů ze šedesátek (kupodivu nezazní žádný song od Karla Kryla – možná záměr, aby se autor vyhnul "notoricky známému" – těžko říct).
Především bych chtěl vyzdvihnout ale skvělý scénář, režii a výkony všech hlavních herců – "party statečných" představující novináře z mezinárodní redakce Československého rozhlasu – Vojtěcha Vodochodského, Táni Pauhoufové a Stanislava Majera, stejně jako Vojty Kotka nebo Martina Hofmanna a Petra Lněničky… Parádní je celá náročná výprava zobrazující reálie tehdejší Prahy, interiéry budov i kostýmů herců vtahující vás do 60-tých let tak mocně, a to zvlášť neuvěřitelně autenticky propojením natočených i dokumentárních záběrů, že se vám bude tajit dech.
Nejsilnější je ale samotný příběh hlavního hrdiny a celého týmu mezinárodní redakce Československého rozhlasu v čele s Milanem Weinerem. Během děje ať chcete nebo ne, jste vystaveni, pokud si příběh k sobě pustíte naplno, řadě otázek a dilemat, které řeší jeho hrdinové a říkáte si, jak byste se pod tlakem situací a okolností sami zachovali. Na čí stranu byste se postavili, co riskovali, co obětovali, zkrátka jak byste v komunistickém marasmu vyhrožování, vydírání, násilí, a takřka sofiiných voleb, před které vás estébáci a komunističtí mocní staví, jednali.
Je moc dobře, že bylo toto téma zpracováno, tak skvěle a právě v této době, kdy se mnohé současné události bagatelizují a relativizují (ruská agrese na Ukrajině, Ficovo autokratické tendence na Slovensku), a to špatné z naší minulosti se zapomíná a vytěsňuje a nostalgicky se vzpomíná jen na to dobré, což je sice lidská přirozenost i sebeobrana, nicméně Vlny vás v klidu rozhodně nenechají. Vlny jsou prostě nekompromisním direktem na solar všeho, co mnozí z naší i vlastní minulosti potlačují nebo nechtějí vidět, nebo by na to nejraději zapomněli. Příběh nám to vše připomíná, aniž by moralizoval nebo se vysmíval. Empatie a pochopení tvůrců k jednání postav je všudypřítomná.
Pokud příběhu otevřete srdce a duši, vcucne vás do sebe, doslova pohltí, při mnohých scénách se vám bude zastavovat dech a běhat mráz po zádech. V jiné chvíli budete cítit hrdost na "partu statečných" novinářů a možná se přistihnete i v momentech, kdy vás emoce tak zahltí, že se vám budou drát do očí i slzy dojetí.
A znovu bych chtěl vyzdvihnout skvěle vybrané písně, které vám společně s dějem emoce vždy spolehlivě rozvibrují. V tom je ohromná síla tohoto snímku.
Z doby kolem roku 1968 bylo natočeno hodně filmů, mezi nejznámější patří hořskosladké komedie Kolja či Pelíšky. U těchto filmů nás od nesvobodné doby osvobozuje především smích i karikování doby.
Film Vlny nicméně patří do ranku dramat, podobně jako třeba seriál Zdivočelá země, nebo film Hořící keř o Janu Palachovi. A to do umění, které s vámi zacloumá, připomíná vše, co už ani nechete vědět nebo vidět, pokládá otázky k zamyšlení a nenechává vás lhostejnými.
A právě tímto je snímek Vlny opravdu velmi důležitým příspěvkem celé společnosti. Cenným filmem, který otevírá témata téměř 60 let minulá a pro mladší generace už hodně vzdálená, nicméně stále určující naši novodobou historii a současnost.
Rozhodně na film Vlny vyražte a nechte se jimi unášet – příběhem, který ve vás bude rezonovat určitě dlouho.
V Písku můžete Vlny vidět ješt 3x v srpnu:
v letním kině v sobotu 24.8.
v kině Portyč ve středu 28.8. a v sobotu 31.8.
Diskuze k článku 
Podle dostupných informací se film Vlny již po dvou týdnech promítání v českých kinech s 88 % hodnocení od uživatelů ČSFD – Česko-Slovenské filmové databáze vyhoupl
na 3. místo nejlepšího českého filmu po roce 1989, v pořadí všech filmů ze světa hodnocených na této platformě je na 63. místě.
viz
za necelé dva týdny od premiéry je to už 3. nejlepší český film po roce 1989 na CSFD.cz!
https://www.csfd.cz/film/859177-vlny/prehled/
na serveru Kinomaniak jsou Vlny aktuálně na 1. místě v návštěvnosti kin a píší tam:
Vlny začínají fungovat jako kulturní fenomén, který si diváci veřejně doporučují a na návštěvnosti se to projevuje. Mezivíkendově česká novinka klesla po úvodním solidním, ale nikterak rekordním víkendu, jen o 2 procenta, což je jasným důkazem, ze máme zaděláno na vytrvalý hit. Nových 60 tisíc diváků tak pomohlo Vlnám jednak vstoupit do vybraného klubu filmů nad 200 tisíc diváků, a pak také do letošní první desítky filmů. V něm jsou hned další tři české filmy a cílem bude určitě začít ohrožovat Zápisník alkoholičky, který už slábne a vodí průměrně 15 tisíc diváků za víkend. V součtu má Zápisník přes 460 tisíc diváků a můžete si tipnout, kdo z nich na konci roku bude moci se chlubit půl miliónem diváků a medailovou pozicí. Zatím to vypadá lépe pro Zápisník, ale jestli potvrdí Vlny svůj kulturní status i mimo “výroční” víkend, bude to ještě zajímavý souboj.