Písecký svět

David Bartoň – „JAKO NIKDY“
Galerie Prácheňského muzea, 2.3. - 31.3.2013
Zahájení výstavy 1.3.2013 v Galerii PM v 17.00 hodin
Úvodní slovo PhDr. Jaromír Zemina
Hudba a zpěv Jiří Schmitzer

Letošní výstavní sezonu v Galerii Prácheňského muzea v Písku, bude otevírat výstava malíře Davida Bartoně.
David Bartoň se narodil 3.srpna 1984 v Táboře. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a Vysokou školu zemědělskou v Brně. Od roku 1989 žije na Českomoravské vysočině. Pracoval jako zemědělský inženýr, skladník, hostinský, keramik. Od roku 1998 je výtvarníkem na volné noze a kurátorem desítek výstav jiných výtvarníků. V letech 1998 – 1999 spolupracoval s básníkem Jiřím Dědečkem a režisérem Zdeňkem Tycem na
25 dílech televizního pořadu Cizí slovo poezie. V letech 2005 – 2010 vedl Městskou galerii v Telči. Své obrazy představil přibližně na padesáti výstavách v České republice a na čtyřech výstavách ve Vídni. O jeho obrazech psali Jaromír Zemina, Ivan Martin Jirous,Věra Jirousová, Jiří Valoch, Milan Kozelka. Maluje převážně krajinu Českomoravské vysočiny, oblast, kterou malíř Karel Valter označoval 3T (rámovaná městy Telč, Třešť a Třebíč).

Menší část autorovy tvorby je figurální, inspirovaná lidmi z hospody a přáteli z undergroundu. Maluje olejovými barvami na sololit či plátno. Žije a maluje v Praze a v Telči.

Jaromír Zemina o obrazech Davida Bartoně napsal:
Motivy Bartoňových obrazů jsou velmi prosté a kresba čistě liniová, lapidární, místy až znaková, a pokud si David zaznamenává barvy, tak většinou pouze písemnými zkratkami. Barvy krajiny pojímá ještě volněji než tvary. Často je na obraze zintenzivňuje, ale někdy, když mu jeho změněná nálada změnila i představu obrazu, nahradí je barvami zcela odlišnými. Nikdy jich není mnoho, David mnohdy vystačí jen se dvěma, jež však občas nanáší na jinak barevnou podmalbu tak, aby pak tu a tam prosvítala. A někdy je doplní bělobou nebo, nebo čím dál častěji černí – černí nakreslených čar i větších plošek, jednoduchých a výrazných jako plochy barevné. Plošnost tu však neznamená hladkost, poněvadž ji David oživuje výtvarnými tahy štětce. Maluje dynamicky, ale přitom uvážlivě, a pádnost jeho obrazů má velmi jemné a křehké jádro. A zvučné barvy jeho krajin obklopuje ticho. Občas maluje i lidi, obyčejně ne o samotě, ale ve shlucích, avšak jejich hlučnost, jíž si tolik užil za své hospodské éry a v různých undergroundových sešlostech, do krajin své duše nevpouští. Tam chce být sám. Myslím, že to je asi především tahle jeho radost z barev zvučících v tichu, co k jeho obrazům přitahuje milovníky přírody a malířství.

Některé z vystavených obrazů malíře Davida Bartoně figurují v novém českém filmu režiséra Zdeňka Tyce s názvem „Jako nikdy,“ ve kterém titulní roli malíře ztvárnil herec Jiří Schmitzer.

Několik otázek malíři Davidu Bartoňovi položila kurátorka výstavy Irena Mašíková Konštantová.

Ve Vaší tvorbě zaujímá přední místo téma krajiny. I když pracujete s velmi úspornou barevností, ve svých obrazech dosahujete pozoruhodně silného výrazu. Zdá se mi, že ve své tvorbě vzdáváte hold dvěma výtvarným velikánům dvacátého století. Jiřímu Johnovi a Karlu Valtrovi. Byl jste jimi skutečně ovlivněn?

Jiřího Johna jsem dlouho vůbec neznal. Zde je podobnost daná asi podobnou mentalitou a stejnou krajinou, kterou jsme malovali. Karel Valter nějak ovlivnil v jižních Čechách snad každého malíře. A já v jižních Čechách vyrůstal. Taková osobnost zde možná nebyla a nebude pár set let. Ale ještě dříve než Karla Valtera jsem poznal malíře Jiřího Zemana, Oldřicha Smutného a hlavně Václava Rožánka.

Ve Vašich krajinách se neobjevují lidské postavy. Proč tomu tak je?

Ivan Martin Jirous napsal, že člověk by byl v mých krajinách element rušivý. A měl pravdu. Maluji tiché krajiny. Ale asi na dvou obrazech se mi někde v dálce malé siluety lidí objevily.

Ve kterých obdobích jste nejvíce tvořil krajiny? A kdy jste začal vystavovat?

Krajiny jsem začal opravdu malovat, až na Vysočině. Přestěhování tam mělo velký vliv. Ve městě bych zůstal u portrétů. Vysočina a Valter a trochu i Rožánek. Ten se taky krajinou zabýval. Vystavovat jsem začal, až když jsem měl co vystavit, tedy co do počtu namalovaných obrazů. Cesta se z toho pak vyloupne nějak sama. Podmínky jsem měl k vystavování dobré, uvědomím-li si, že jsem k tomu nepotřeboval žádná svolení bolševiků, jak to bývalo dříve. Taky bych nikdy nemohl na volnou nohu, protože jsem nevystudoval příslušný obor. A příslušný obor jsem nevystudoval, protože to bolševik nedovolil.

Z cyklu vystavených obrazů byly mnohé použity pro natáčení nového českého filmu „Jako nikdy,“ režiséra Zdeňka Tyce. Hlavní roli ztvárnil Jiří Schmitzer, který se osobně zúčastní zahájení Vaší výstavy a zazpívá několik svých písní. Mně osobně se zdá, že to byla šťastná volba, protože Vaše obrazy neobyčejně dobře souzní s filmovou postavou malíře Jiřího Schmitzera. Jak se to stane, že se obrazy „přestěhují“ z ateliéru malíře do filmového příběhu?

Režisér Tyc získal nosný scénář, jehož ústřední postavou byl malíř a napadlo ho, že by se do filmu hodily právě moje obrazy. Znal je podrobně z natáčení 25 dílů svého pořadu „Cizí slovo poezie“, na kterých jsem se podílel v letech 188 – 1999.