VÁCLAV MAJER: Lidský zrak potřebuje čistou vodu

11. 12. 2014 | Andrej Rády | Diskuze (0) | Kultura

Nedere se dopředu – ani na vernisážích, ani na schůzkách Prácheňské umělecké besedy. Moc toho nenamluví, ozve se, když přináší zprávu o možnosti společně vystavovat nebo když mu za slovo stojí sdělení, co má hlavu a patu. Vzdušné zámky ani řeči „co kdyby“ mu zřejmě nic neříkají. Práce s kovem a svářečské kleště, kterými si kdysi vydělával, ho naučily, že smysl mají věci, které se dají uchopit: do rukou – nebo do obrazu.

Motto: Umění neprodukuje viditelné. Umění činí viditelným neviditelné. (Paul Klee)

Václav Majer nemá výtvarné školení. Narodil se v roce 1941 v Písku, vyrůstal v Záhoří, kde propadl malování, když s panem učitelem u farské zdi kreslili nebo malovali pohled na Dolní Novosedly. Tam také potkal svou „múzu“ – Andulu (dnes Váňovou), jejíž pochvala jej nastartovala. Paralelní hudební talent rozvíjel v Písku studiem hry na kytaru, ale rodinné poměry neumožnily, aby poslechl pobídku učitele a ucházel se o místo na konzervatoři… Po vyučení už jen vojna – z té se zachovalo několik figurálních studií z politické cimry – a po ní soustruh, frézka a svářečská kariéra předáka na Temelíně. Kdo pamatuje tu dobu, uvěří, že při stavbě bytu svépomocí ve volném čase po šichtě tuhly svaly a drsněly ruce, ale málo času a sil zůstávalo na tvorbu.

Když napíši, že Václav Majer je autodidakt, tak to slovo jen přelétnete. Já jsem měl možnost listovat v starých knížkách z roku 1941 a 1960, ze kterých se sám učil výtvarné teorii a do nichž si vpisoval a vkresloval poznámky. Jiného vzoru neměl, snad jen záhořského dědečka Václava, který – kromě jiných podivností – vycpával zvířata a za kterým on potají utíkal. A potom, dodnes poctivě svázané, výtvarné časopisy, které asi moc jeho kolegů z práce neodebíralo… On však nežil v představě, že by byl někým lepším než dělníci, které vedl. V rozhovoru mi to zdůvodnil slovy, že umělec se neliší od ostatních lidí, akorát musí být a bývá mnohem citlivější a vnímavější k životu.

V obrazech Václava Majera se snad právě proto setkáváme s průnikem vrozeného talentu, nabytého pochopení, že věci, aby byly co k čemu, musí fungovat, a notné dávky odvahy pustit se do témat, která přináší život, jak jde ze dne na den. Jeho obrazy neskrývají hlubokomyslné šarády, nejsou komplikovaně a mnohovrstevnatě vystavěné – jsou to průhledy do života, jak jsou upravované autorovým viděním a přetvářené jeho barevnou drobnokresbou. Majerova paleta je pestrá, přitom však téměř prosta lomených barev. Divák může při prvém pohledu na jeho obrazy přimhouřit oči před zářivou barevností, záhy však pochopí, že žádný z obrazů nesklouzává za přípustnou míru líbivosti.

„Obrázky učí vidět. Lidský zrak je taková zamlžená, zašlá okenní tabulka, která potřebuje čas od času čistou vodu – jinak nám všechno připadá zašlé a všední. Náš vlastní dům, ulice i lidé nám často připadají okoukaní až do chvíle, kdy je spatříme na malířově obrázku. Takový obrázek nám zbystří oči a potěší srdce,“ uvažuje o svém výtvarném snažení Václav Majer.

Jeho přesvědčení, možná ne tak vědomě, sdílejí i ti, kteří jeho obrázky kupují. Ať již na výstavách v prostorách k tomu určených, s kterými začal hodně pozdě, protože celá léta svá díla hlavně rozdával, nebo třebas ve volební místnosti – když jej přišli požádat, aby její strohost zmírnil slunečným svitem svých obrazů.

Dnes žije Václav Majer s manželkou Anežkou ve Vrcovicích. Nelze mít dvě svaté Anežky v Čechách, ale ta Václavova by si nějaký podobný přídomek zasloužila. Vyklidit polovinu obýváku, trpět manželův stojan, barvy a občas olejovými barvami pocákanou podlahu je výkon, který ji staví nad mnohou jinou. „Ženská, která vás v tom podporuje, to už je vzácnost,“ zdánlivě lakonicky odtuší Majer, hlas jej však prozrazuje – Anežka je pevný bod ve vesmíru.

Před vchodem do domu i v listopadovém pošmournu bíle a červeně září trsy květů. Sám v rodině výtvarné vzory neměl, ale dnes je vzorem čiperné vnučce Nikolce, která zatím maluje hlavně trendové princezny a kytičky, ale píle a sebevědomí, s nimiž to dělá, vyvolává hrdost, ale i úsměv nesmělého očekávání.

VYŠLO V PROSINCOVÉM TIŠTĚNÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ.