Písecký svět

Jiří Vogl / Petr Mano – PENZIOPOLIS: DVA DOPISY O JEDNOM MĚSTĚ

Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo. Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti. (www.65pole.cz)

Vystoupí autor Petr Mano, redaktor Antonín Petruželka, nakladatel Tomáš Brandejs a ilustrátor Milan Starý.

Čtení textů o Písku současném i dávném proloží písněmi Petr Samšuk (kytara) a Tomáše Brandejs (saxofon, klarinet).

Jak troubili kdysi písečtí trubači předvede trumpetista Karel Kříž.

Ukázka z dopisu Jiřího Vogla:

Naproti vám do Heydukovy ulice byl hodinář Kracík, otcův skutečný konkurent, a sklenář Vogl. Ten se šoural a pajdal a jeho syn vypadal jako svůdce ve filmu. Táta popíral příbuzenství a dokazoval to tím, že v naší rodině nikdo nepajdá. Do Ningrovy ulice byl uzenář Jabulka s černou čepičkou s třapečkem jako Garibaldi. Vyráběl výborné uzeniny a mluvil výhradně řečí vázanou, v deminutivech a falsettem. Nejen že ke každému prodanému párečku nebo deseti dekám šunčičky pronesl básničku, on také anoncoval v Píseckých listech, opěvaje v básních své produkty jako Ragueneau v Cyranovi.

Od Jabulky se šlo do kopce kolem papírníka Vosátky. Všichni papírníci byli podivní a podivín v městě podivínů musí být velmi podivný. Jako třeba ten papírník Renč v Chelčického ulici. Vypadal tak trochu jako morfinista, ale nebyl, on byl antisemita; což se projevovalo tím, že každou neděli hrál v hotelu Dvořáček biliár sám se sebou při flašce minerálky – jen aby znemožnil hru pánům mosaického vyznání. Jeho dcera Marén se mu pomstila a vdala se za Jirku Jakerle. Byla kulturní pracovnice, jelikož redigovala Pražanku nebo něco ještě horšího. Za války ve Stockholmu byla z křemene. To jsme byli všichni, už kvůli té vodě mezi Trelleborgem a Sasnicí. To je ale jiná story. Byli to moji dobří přátelé po mnoho let, a tak je mohu pomlouvat.

Marén měla chybu na ventilu a kudy chodila, tudy poprdávala. Jsouc osoba kulturní, tak to maskovala fanfárami z Libuše. Všichni věděli, co se stalo, když Marén náhle zapěla: „Tra tá ta dá!“ Naposledy jsem viděl Marén Jakerlovou v Nuslích u svého přítele Jirky Vyskočila (z Černého divadla). Byl to kultůrní dýchánek. Nevím, zda lze výraz „dýchánek“ použít: asi patnáct kultůrních velikánů sedělo v kruhu, každý maje nohy ve svém kbelíku – takzvaném kýblu – s teplou vodou. (Jak se jen podařilo tehdy – 1946 – Ance Krajské sehnat patnáct kýblů?) V tom kýblovém kruhu stál zdvořilý pedikurista a jako na běžícím páse ošetřoval třicet noh, zatímco jejich majitelé řešili neřešitelné kultůrní problémy.