Písecký svět

Jaké je postavení nové výstavy v dlouhodobé koncepci Sladovny?

Je sice až šestá v pořadí, ale plánovala jsem ji už od začátku svého působení v roli ředitelky. Věděla jsem, že rozhodně chci do Písku přivést výstavy Play a Historie Evropy. Tahle výstava bude asi návratem k tomu, s čím jsem do Sladovny přicházela. Předcházející výstava Les, jakkoli to byl z výtvarného hlediska nádherný a ambiciózní projekt, byla mnohem méně hravá, svobodná a otevřená pro děti, než si dávám za cíl. Stroj času se k hodnotám svobody, hry a lehkosti zase vrací. Navíc je nejlépe propojen i s ústředním tématem celé Sladovny, s dětskou ilustrací.

Co bylo prvním impulsem pro její vznik a jak se rodila?

Silně na mě zapůsobila kniha Renáty Fučíkové Historie Evropy. Když jsem hledala témata pro českou knižní ilustraci, zjistila jsem, že tahle kniha je v současné české knižní tvorbě zcela mimořádná. Jedná se o obrovský počin, který zpracovává velké téma velkou formou. Autorka vlastně převypráví historii cestou komiksu. Navázala jsem tedy kontakt s Renátou Fučíkovou, která už tehdy Sladovnu znala. Na první schůzku přivezla veliké desky s originály kreseb, a když je otevřela, byla jsem úplně na vrcholu blaha. Ty kresby byly nádherné a strašně se mi líbilo, jakým způsobem autorka mluvila o historii. To byl rozhodující první moment, kdy jsme se dohodli na výstavě a pak jsme hledali cestu, jak ji udělat. Ukázalo se to jako těžší úkol, než jsme čekali, protože materiál knihy je obsáhlý, jsou tam tisíce příběhů a fragmentů. Historie se dá sledovat z mnoha úhlů a dost dlouho jsme hledali klíč, jak tu knihu převést do podoby interaktivní výstavy, aby zůstala zachována estetická hodnota knihy. Hledali jsme, co můžeme dětem říct a jak jim to říct, aby porozuměly historii. Příprava koncepce výstavy trvala celé dva roky a byla mimořádně náročná, vystřídala jsem několik kurátorek, než jsme vytvořili konečný tým.

Jak můžeme představit autorku knihy Historie Evropy Renátu Fučíkovou?

Renáta Fučíková je profesionální výtvarnice a jedna z mála ilustrátorek u nás, která se touto činností plně živí. Má za sebou dlouhou řadu ilustrovaných titulů a zahraničních vyznamenání. Výjimečná je svou mírou profesionality a serióznosti, se kterou k tvorbě přistupuje a která není v Čechách úplně běžná. Za zmínku určitě stojí, že v tvorbě této autorky hrál velkou roli její syn, pro kterého mnoho témat zpracovala. Historie ji baví a na této knize spolupracovala s historičkou, tvořila ji asi dva roky. Jejím motivem byla snaha přeložit historii Evropy do základního jazyka dětí. Výběr témat je samozřejmě interpretace.

Kdo je kurátorem výstavy?

Nakonec jsem se vrátila ke kurátorce, se kterou spolupracuji nejdéle a spolupracovaly jsme spolu i na Odyseovi. Je to Američanka Karey Rawitscher, sama je výtvarnicí a navíc pracovala na manažerských pozicích v různých amerických dětských muzeích. To ona mě vlastně přivedla k modelu interaktivních výstav pro děti. Mám ji lidsky ráda, a když jsem ji přivedla na první schůzku s Renátou Fučíkovou, okamžitě si padly do oka a s velkou radostí začaly spolupracovat. Bez problému našly společný jazyk.

Jaká je koncepce výstavy?

Výstava jako tradičně zaplní oba velké sály, tedy Vysoké a Nízké trámy o ploše téměř 1000 m2, a bude zaměřena na děti ve věku 5 až 12 let. Budeme mít i program zacílený na děti z mateřských školek, upravený podle toho, co děti v tomto věku mohou vstřebat. Pochopit historii, to je běh na celý život. Člověk se stále vzdělává, víc a víc chápe a přichází to až s věkem. V dětském věku je podle nás důležité nejdřív pochopit plynutí času a způsob, jak se společnost vyvíjela. Zásadní je ale také vzbudit zvědavost k dalšímu objevování. Ve výsledku jsme se proto nakonec úplně vyhnuli velkým historickým událostem. V podstatě jsou to malé dějiny a jde o to, aby děti pochopily, jak se od pravěku až po dnešek proměňoval život. Z každého časového období jsou vybrané dvě dětské postavy, jako typičtí hrdinové té doby, aby si děti byly schopné představit, jak se v té době žilo. Jsou tam zpřítomněny různé mikropříběhy a řada aktivit všedního života – jak lidé jedli, bydleli, oblékali se. Od osvícenství dále pak pracujeme také s technickými objevy.

Co mohou návštěvníci očekávat?

Ilustrace Renáty Fučíkové budou fungovat jako velké kulisy, které určují základní prostor a atmosféru. Navíc jsou pro každou dobu vyvinuty konkrétní typické aktivity. Podle jednotlivých období tam bude například mnoho kostýmů, protože ty jsou důležité pro pochopení vývoje, děti budou stavět obydlí, vyzkouší si knihtisk a tak dále. Po dlouhém zvažování a konzultacích s lidmi nejrůznějších evropských muzeí jsme se rozhodli, že prohlídky budou tentokrát volné, strukturované prohlídky budou možné na vyžádání. Uvědomili jsme si, že svoboda návštěvníka je pro nás klíčová.

Čerpáte inspiraci a zkušenosti i ze zahraničních institucí podobného charakteru. Co jste zjistili, můžeme se s nimi srovnávat?

Určitě se s nimi můžeme srovnávat. Dlouhodobě se věnuji poznávání toho, jak se v dětských muzeích a galeriích v různých zemích Evropy věnují dětem. Důležitá pro mě byla také mezinárodní konference dětských muzeí loni ve Švédsku. Švédská muzea mají vysokou úroveň a byla velmi motivující. Znám také situaci v Rakousku, celkem dobře i v Německu. Nedávno jsem si poměrně dobře zmapovala, jak vypadá situace v Itálii. Tam jsem našla mnoho odpovědí na otázky, které jsem hledala. Je fantastické, jak tam pracují s ateliéry, jak jsou schopni připravit infrastrukturu pro návštěvníky, kavárny, obchůdky, zóny pro odpočinek, což je něco nesmírně důležitého. Ve Sladovně to pořád chybí, pořád narážíme na limity takhle zrekonstruovaného baráku a pro mě je to velký úkol k řešení. Co se týče samotných expozic, viděla jsem nádherné prezentace expozic v Dánsku, ve Stockholmu, ale když se srovnáme s expozicemi v Rakousku nebo v Itálii, tak to co děláme my, je výjimečné. Oni se zaměřují více na vzdělávání dětí, my děláme víc umění a kulturu pro děti. Jde nám mnohem víc o hru, než o vzdělání. Když se setkávám s kolegy na mezinárodní úrovni, často hodnotí naše expozice a výstavy s obdivem.

Existuje u nás nějaká srovnatelná expozice?

Tato výstava je originální, je to autorské dílo ušité na míru pro píseckou Sladovnu. Současně ale do projektu vstoupila jako koproducent Plzeň 2015 – Evropské hlavní město kultury, a tak se výstava po skončení přestěhuje z Písku do Plzně. V Česku se dá srovnávat asi jen s leporelem Lucie Seifertové, které Sladovna také vlastní. Jinak tady neexistuje nic podobného. V současnosti je velký trend interaktivních vědecko-technických expozic, například v Liberci, centrum Techmánie v Plzni, teď otevírali další centrum ve Vítkovicích, ale v podstatě jako kulturně zaměřené centrum pro děti jsme určitě největší a nejkvalitnější zařízení v republice.

Rozhovor o výstavě s Renátou Fučíkovou najdete ZDE.

Text vyšel v tištěném Píseckém světě – Listopad 2014.