Sylvie Krobová a její šansony ve Vykulené sově

30. 11. 2014 | Zbyněk Konvička | Diskuze (0) | Kultura

Není mnoho umělců, kteří dokáží své diváky přikovat k židlím a navodit atmosféru naprosté soustředěnosti a hrobového ticha s příjemnými mrazivými pocity, které se dostavují vždy, když se člověk setká s výjimečným uměleckým zážitkem a přitom mu v hlavě rezonuje: „Tak to je přesně ono!“ Sylvie Krobová to umí mírou vrchovatou. Přesvědčte se o tom sami 6. prosince od 20 hodin při Sylvině šansonovém recitálu v novém kávovém klubu a pražírně s názvem Vykulená sova, který naleznete na třídě Národní svobody.

Silně emotivní šansony Sylvie Krobové, hrající střídavě na piano a akordeon, jsou naprosto uvěřitelné a prožité. Konzervatoří proškolený operní hlas a silné lyrické texty vás prostě dostanou. Svůj barevný zpěv přitom používá bez operních manýr, ovšem moduluje ho krásným a často překvapivým způsobem. Od jemného hladivého vokálu vystoupá rázem o dvě oktávy výše, aby se v mžiku vrátila do ještě klidnější polohy a naprosto nečekaně píseň okořenila tak expresivním výrazem, který nejde pozorně nevnímat a nebýt v tom nejlepším slova smyslu uhranut. I při velmi náročné pěvecké interpretaci se s velkou lehkostí bravurně doprovází na piano a akordeon.

Zásadní devizou Sylviina projevu je pravdivost výpovědi, lidskost a vnitřní pokora písničkářky, která se v uměleckém světě sice pohybuje již řadu let, ale jako umělec solitér je tak trochu stranou zájmu médií. Asi se neubrání srovnávání s Radůzou, ale to je asi osud všech písničkářek s harmonikou (například Jany Vébrové), které přichází ve známost „až po Radúze“, což je velká škoda především pro posluchače. Sylvie Krobová má s Radůzou společný skutečně jen ten nástroj. Interpretací, výpovědí a uměleckým projevem je naprosto svá a originální. Není tak přímočará a kramářská, spíše niternější, o to je poslech její hudby náročnější. Když se ovšem na Sylvii Krobovou naladíte, nebudete rozhodně litovat. Přivede vás k sobě, do klidu vlastního nitra.

Diskografie:

Stín (2006)
Svět podivínů (2008)
Chvilka. Co se chytí (2011)

Sylvie Krobová

Už od dětství se Sylvie Krobová pohybovala okolo divadla, hudby a umění vůbec. Otec Andrej Krob jí přirozeně zavedl do prostředí Václava Havla, Ctibora Turby, Libora Fáry, Z. Svěráka, L. Smoljaka, Olgy Havlové,…Marty Kubišové, Plastic People Of The Universe… Snad i proto už od osmi let začíná sama se zpěvem na LŠU a následně pokračuje na Státní konzervatoři v Praze v oboru operní zpěv (´84/´90). Vyškolený hlas použije na několika koncertech s Kühnovým sborem, skupinou Agon, Drakar a zároveň se připojuje k divadelnímu spolku svého otce divadlu "Na tahu" (Pokoušení, Horský hotel, Spiklenci, Tři sestry…) Má rodinu, děti, ale pokračuje jako herečka se spolkem svého muže Jiřího Bilba Reidingera v "Bilbo compagnie" (Déboucher/Antikódy, Kvak a Žbluňk, Staré a nové příběhy Barona Prášila, Smrt komedie, L´Ombre/Stín,…) se kterou vystupuje v Rusku, Anglii, Slovinsku, Francii, Řecku… několikrát také v ČT. Dále účinkuje v některých hrách "Studia Láďa" Ladislava Smoljaka (Hymna…), v divadle Na zábradlí ve hře Pyreneje /2007-09/. Působí i jako učitelka zpěvu /ZUŠ Dobříš/, zakládá soukromou uměleckou školu Otakárek /2003-05/. Skládá hudbu k divadelním produkcím /Tři v tom(2007), Cirkus Chauve(2008), Klauní rodinka (2009), Vokův pes Vilém(2011), Pan Pont(2011)/…

Během všech svých povinností sama skládá, píše texty, které až s folkrockovou skupinou La Bouche od roku 2000 začíná prezentovat před veřejností. V hořkoněžných, emotivnědrásavých šansonech-baladách objevuje sama sebe a od roku 2005 je čím dál, tím častěji k vidění buď jako sólová zpěvačka s doprovodem vlastního akordeonu či piana nebo s kapelou.

Více na stránkách Sylvie Krobové.