Písecký svět

Prácheňské muzeum v Písku / 8. 7. – 30. 8. / vernisáž 7. 7. v 17 hodin

Komentovaná prohlídka 27. 7. v 17 hodin

Svatopluk Klimeš (1944) patří ke generaci nastupující a dozrávající v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, tedy v nepřívětivé atmosféře tzv. normalizace. Vývoj jeho tvorby působí přirozeně, její obsah je vyvážený s formou. Inspirace přírodou se propojuje s fantaskním laděním. Jeho projev se stává výtvarnou poezií, v níž se zrcadlí zvláštní příběhy, vyrůstající z neustálého setkávání se skutečností. Autor v nich projevuje svou mimořádnou imaginaci.
Klimešova tvorba vychází z tradic, navazuje na české i středoevropské krajinářství vzdálenější i bližší minulosti. Promítá se však do ní především umělcův originální pohled na svět a také volba charakteristických výrazových prostředků. Pracuje s doteky papíru či plátna ohněm, se stopami popela, se světlem prozařujícím vlastními propálenými fotografiemi. V jeho kolážích se vrství propalované a trhané papíry. Postupně se rodí a rozvíjejí různé tematické cykly.  Když se vyčerpají jejich možnosti, hned se otevírají další cesty. Přirozenou součástí jeho tvorby jsou i performance, kterými někdy oživuje vernisáže nebo které uskutečňuje v krajině, do níž vnášejí zvláštní magii související s lidovými zvyky.
Výstava nepředstavuje všechny polohy jeho tvorby, skládá se hlavně ze souborů obrazů či kreseb z posledních let. Jeden z nich vychází z tématu ohrožených druhů, týká se zvířat, jimž hrozí vyhynutí. Klimeš se v něm zamýšlí nad současnou situací, kterou je nutné řešit. Další okruh se rovněž týká přírody, ale ze zcela odlišného pohledu. Je inspirován krajinou Islandu, Kanady nebo skandinávských zemí. Zabývá se souvislostmi mezi přírodními úkazy, mezi různými prostředími. Umělci nejde o ztvárnění konkrétních motivů, ale o nastínění rozmanitých dějů a příběhů, které se odehrávají v severské krajině, často zarostlé nízkými nenápadnými dřevinami. Objevují se v ní i náznaky tvarů zvířat, Klimeše zajímají zvláštnosti, typické pro určité kraje, které do značné míry určují jejich charakter a zrcadlí typické místní podmínky.
V cyklu Nevidím to černě se prolíná kresba propalováním s temnou strukturou tvořenou popelem. Rozhodně však nejde o vyjádření beznaděje, o výraz pesimismu. V jednom z nových souborů užívá vystřihovánky svých vnuků. Vznikají tak různé figurální motivy, někdy s groteskním laděním. Prostupují se tu struktury vzniklé různými typy kresby. Jde vlastně o animované postavy, o utváření jakýchsi zcela volných pohádkových příběhů. Doplňuje se tu kresba popelem s propalováním, čímž autor dosahuje rozmanitých výrazových jemností a odlišností. Někdy mu jde i o vyjádření přesahů mezi různými obdobími dějin umění.
Svatopluk Klimeš má naštěstí nevyčerpatelnou představivost, která do značné míry vychází z neustále oživovaného a prohlubovaného vztahu k realitě, bez něhož by jeho cykly nemohly vzniknout. Většina z nich zůstává otevřená dalším pokračováním, ke kterým může dojít i po delší době. Při ztvárnění svých motivů se neustále vrací k přírodě, k ohni, který je její samozřejmou součástí. Opakuje se v různých formách a může vzniknout rozmanitými způsoby. Někdy způsobuje zničení krajiny, jindy zrození její nové podoby. V Klimešově tvorbě se propojuje smysl pro proměny přírody s rafinovaným estetickým cítěním.

Jiří Machalický