Písecký svět

• Výstavy tvůrců surrealistického zaměření mají v Písku dlouhou tradici. První se konala již v roce 1967. Současná výstava je doplněna autory „art brut“. Proč jste zvolili toto spojení?

Vlastně jde o spojení nanejvýš přirozené. Surrealista i autor „art brut“ se totiž poznají podle toho, že při tvorbě většinou moc nepřemýšlejí. Přesněji řečeno – nedělají si žádné plány, „o čem“ to bude a jak to bude vypadat. To je jedno z významných poznání surrealismu, že vzdělaný člověk s širokým rozhledem by nemusel svůj intelektuální rozhled zapojovat při umělecké tvorbě. Té je totiž jakýkoli předem daný postoj cizí. Naopak se v tvorbě soustředí na zdánlivě cizí podněty vnitřního „hlasu“ nebo sleduje vnitřní „model“, vznikající samovolně v jeho obraznosti. Ostatně prvotní surrealisté se tomu „nezasahování“ do vnitřních podnětů, s nimiž přichází jakoby „někdo jiný“, učili od spiritistických médií. Ukázky z jejich tvorby se na výstavě objeví rovněž – včetně autentických záznamů „cizích podnětů“ už ze začátku 20. století: například spiritista Josef Kotzian měl za to, že jeho ruku vede duch jménem Solferino – a tímto jménem tedy Kotzian své mediumní kresby podepisoval. Vlasta Kodríková se zase podepisovala jménem Tulák: i ona vnímala vlastní tvorbu jako cosi tak samovolného, že to snad ani nemohla stvořit ona sama. „Já je někdo jiný“ – tento slavný výrok Jeana Arthura Rimbauda, jednoho ze zakladatelů moderní, tedy imaginativní poezie – zde nachází své přesné uplatnění. – A od mediumního spiritismu k art brut je jen krůček: v obou případech se většinou jedná o tvorbu osob výtvarně či umělecky neškolených, nevzdělaných, mnohdy bez intelektuálního rozhledu, který bývá spojován s kulturou a uměním. Jak říká můj kolega, básník Josef Janda – stálo snad za to uskutečnit podle něj „poťouchlý“ nápad, že by se surrealisté a „artbruťáci“ sešli na jedné výstavě. Otevřeně řečeno – pokud jde o výslednou tvorbu, hranice mezi surrealismem, mediumní tvorbou a art brut vlastně moc neexistuje: mnozí členové surrealistické skupiny jsou více či méně autory mediumních výtvorů či výtvorů art brut. – Chtěli bychom tedy touto výstavou názorně poukázat na fakt, že mezi tvůrcem, který ví, a tím, který neví, sice panuje rozdíl, ale daný rozdíl že se ztrácí, jestliže ten první ke svému prospěchu pozapomene, co ví. Výsledkem je pak ornamentální džungle nespoutané imaginace bez hranic vytyčovaných vzdělaností, světonázorem (třeba i surrealistickým) a rozhledem: na čem záleží, je jen naléhavá potřeba tvůrčího vyjádření – a nakonec i výsledný výtvor, který jako by spadl s nebe.

 

• Kteří autoři jsou na výstavě zastoupeni?

Jak jsem naznačil, mezi ukázkami neškolené, spiritistické, mediumní tvorby jsou záměrně zastoupena díla sto let stará, tedy z období rozkvětu této tvorby (Kotzian), dále již slavná díla z poválečné éry (Havlíček, Holas, Kodovská, Marková, Zemánková), ale stejně tak současná díla autorů dosud skoro či zcela neznámých (Hadraba, Křížová, Slaměník, Staněk, Zdrubecký). Vzhledem k místu konání výstavy, které je vůči surrealismu už po téměr půl století tak vstřícné, stojí za zmínku, že jedna z mediumních autorek z dvacátých let, Helena Mužíková, podle záznamu na vystavené kresbě pocházela z Písku, kde též byla kresba pořízena, a koneckonců jsme do expozice zařadili též tvorbu současné písecké autorky Ivy Petrové, kterou jsme poznali náhodou při červnové návštěvě města a u níž je fascinující, že neváhá při své tvorbě do všech detailů využívat dětsky neřízených kreseb svého syna.

Pokud pak jde o surrealisty, výstava zahrnuje mediumní díla Evy a Jana Švankmajerových, objekty-konturáže Martina Stejskala, kresby Kateřiny Piňosové, Přemysla Martince, Lucie Hruškové nebo Andrewa Lasse, malby Leonidase Kryvošeje, koláže Jana Gabriela, fotografie a objekty Jana Kohouta atd. Výstava má dokonce i mezinárodní rozměr: v menších ukázkách se na ní představí Francouzka tureckého původu Ody Saban, Brit Bill Howe, v Americe žijící Rumun Sasha Vlad a v Belgii žijící Francouz Thomas Mordant. Reprodukce řady jejich děl publikuje po léta revue ANALOGON – zde je možné vidět je v originálu.

 

• Surrealistická díla evokují snová vidění. Myslíte si, že jsou tvořena pouze na základě prožitého snu?

Ať jde o noční sen nebo jakési polobdělé snění, víme, že obsah i tvar jakékoli obraznosti vychází především z prožité reality, i když v jakési proměněné podobě. A nejpozoruhodnější je pro surrealistu sledovat právě tu zvláštní proměnu běžné skutečnosti skrze obraznost. Povaha té proměny totiž může tvůrci odhalit, co dosud o dané skutečnosti nevěděl. Odhalit její skrytou tvář, odvrácenou stranu. Metamorfóza hmatatelné skutečnosti do nehmotné vize tu zkrátka může výchozí skutečnost učinit ještě hmatatelnější, než jakou oplývala před svým básnickým přepodstatněním. Příklad: láska, probuzená reálným podáním ruky dvou osob, které se předtím třeba ani neznaly, je zcela nehmotný jev, ale po jejím vypuknutí vede ten nehmotný jev k dotekům mnohem intimnějším než je podání ruky…

 

• Díla tvůrců „art brut“ bývají mnohdy díly autorů s nestandardní psychikou. Jsou vytvářena z neodbytného pocitu – obsese. Může pro tyto jedince sloužit výtvarné vyjádření také jako psychoterapie?

Platí tu především jedna pozoruhodná vzájemnost: takzvaně normálnímu člověku se líp daří vycházet se světem běžné každodennosti, zatímco jeho méně standardní druh se zas často dokáže mnohem rychleji a důvěrněji domluvit se světem tajemna. A vyrovnanost, vyváženost spočívá myslím v tom, pokusit se oba světy tvorbou propojit. Z jedné i z druhé strany. – Posedlost, obsese bývá vlastně projevem jakékoli lidské potřeby výrazu, ať v lásce, kariéře nebo tvorbě, a to bez ohledu na ten který typ psychiky. Tvůrčí obsese je výrazem všelidské touhy po uvedeném spojení každodennosti a zázračna. Když tedy své vlastní „posedlosti“ přetavují do tvorby autoři s řekněme nestandardní psychikou, zažívají přitom stejně blahodárné pocity, jako když svým obsesím při tvoření povolí uzdu osoby takzvaně standardní. – Ovšem opravdu „standardní“ duši bychom stejně nenašli u žádného člověka na světě. Což je snad dobře.

 

• Surrealismus není pouze výtvarný směr, ani při svém vzniku tak ostatně nebyl zakladatelem Bretonem zamýšlen. Zabývají se jím historikové, filosofové, etnologové, psychoanalytikové, a přirozeně jím žijí básníci, spisovatelé, malíři apod. Je to životní názor. Myslíte si, že se surrealismus v současné době může nadále vyvíjet a nacházet nové cesty? Ať už je to v oblasti výtvarné či literární?

Vyvíjet se může cokoli, co žije – tedy i surrealismus. Ten vývoj myslím – stejně jako v životě – neprobíhá tak, že se předem vytyčí linie jeho dalšího směřování. Vývoj vzniká praktickou tvůrčí i hodnotící činností teď a tady. Každé údobí surrealismu si samovolně vypěstovalo nějaký svůj zvláštní důraz. Například prvotně vyzdvihovali surrealisté především „vnitřní hlas“, pak lásku a revoltu, následně obrazotvornou sílu syrové reality a po válce zas zčásti mýtické a zčásti kritické funkce imaginace. Dnes můžeme sledovat něco jako reflektovaný konflikt všech uvedených postojů. Ale pod hlukem toho konfliktu se neslyšně zdvíhá cosi, čemu se říká objevování pramenů. Tedy pozornost tvůrců k těm nejprvotnějším vnitřním podnětům a obsesím, které představují zdroje obrazotvorného soustředění. A ty zdroje tu byly už v době kamenné a zřejmě potrvají, dokud budou lidé na světě, protože potřeba odhalovat obraznost reality (= surrealitu) je zřejmě jednou ze základních lidských potřeb, ať jí říkáme jakkoliv. Vyhlídky toho, čemu se už bezmála sto let říká surrealismus a co tuto lidskou potřebu „reálného zázračna“ sdílí, jsou tedy myslím nadějné…

 

• Může být surrealismus v nejrůznějších podobách pro tvůrce únikem od skutečnosti?

Od skutečnosti se myslím dá utíkat opravdu v nejrůznějších podobách. Například zavile „realistický“ pragmatik se bezděky čím dál víc vzdaluje od skutečnosti svých možností a schopností, pokud svůj pragmatismus buduje na předsudcích. Pokud se ale od předsudků a zavilostí dokáže osvobozovat, jeho paradoxní únik od skutečnosti se může zastavit. – A tatáž volba platí třeba pro surrealismus jako hnutí: může se utopit v předsudcích, třeba i pravověrně „surrealistických“, anebo může díky prosté intuici a zkušenosti proplouvat skutečností jako ryba vodou. – Je pravda, že kvůli svému zájmu o obraznost bývají z úniku ze skutečnosti podezíráni právě surrealisté. Mylně, řekl bych. Surrealista Effenberger mluvil naopak o útěku surrealistů DO skutečnosti. – To má svůj dobrý důvod, řekl bych. Jak už jsem naznačil, odvaha vnímat sen a obraznost znamená především rozšíření šance prožít skutečnost v jejím celku: prožít její každodennost i zázračnost, její poučný útlak i úlevnou životodárnost. Někde v této reálné dialektice se snad skrývá i schopnost tvůrčí revolty. Revolty ve jménu přirozených rytmů přírodní reality. Revolty namířené proti disharmoniím reality společenské… S trochou nadsázky by se snad dalo říct: Toho bohdá nebude, aby český surrealista od skutečnosti utíkal.

Rozhovor vedla Irena Mašíková Konštantová, Prácheňské muzeum v Písku