Písecký svět

 Jiří Emanuel Hermach se narodil roku 1948 v Táboře. Vystudoval filosofii a psychologii na
Filosofické fakultě UK v Praze a pracoval posléze v psychiatrické léčebně v Kosmonosích.. Filosofii pak vystudoval ještě jednou na pařížské Sorboně, kde v roce 1979 obhájil doktorandskou práci. V letech 1986 – 1992 vystudoval architekturu na pařížské vysoké škole École d´Architecture de Paris La Villette /EAPLV/.
Od svého dětství píše poezii, povídky, romány a maluje.
Do Francie emigroval v roce 1975. V roce 1977 začal pracovat jako klinický psycholog v Paříži /což dělá dodnes/ a v Pas de Calais.
Spolupracoval s exulantským časopisem Svědectví, jeho šéfredaktor Pavel Tigrid ho představoval jako „zavražděného básníka“. Publikoval tam mimo jiné výpověď o své cestě do emigrace a esej o českém filosofovi Ladislavu Klímovi. Během studií na EAPLV navrhl filosofickou tematizaci architektury, kterou nazývá „Ontologie městské krajiny“. Přednáší externě na několika vysokých školách, v letech 2001 – 2002 také na pražské Akademii výtvarných umění a na ČVUT.
V Čechách se zúčastnil několika architektonických soutěží. V soutěži o uspořádání Masarykova náměstí v Uherském Hradišti je jedním ze dvou oceněných architektů.
V létech 200 – 2008 úzce spolupracoval s pražským politickým a kulturním časopisem Přítomnost jako autor fejetonů, esejů a komentářů, později i jako výtvarník. Za jeden z těchto fejetonů „Fotbal s mým psem“ dostal v roce 2001 cenu Evropský fejeton roku. Ve stejném roce vydalo nakladatelství Triton jeho esejistickou práci „Filosofie architektury“ a román „Humě. je H.Umě.S“ V dubnu 2003 byly jeho obrazy vystaveny v pražské kavárně „Kabinet“, v dubnu 2004 ve výstavní síni DDP v Praze na Újezdě, v květnu 2005 v kavárně – galerii „Carpe Diem“ na Vinohradech, pak v prostorách IBA v Praze, v dubnu v kladenské kavárně „Atelier“ a v prosinci v pařížském kulturním centru Sýrie, v srpnu 2007 v pražské galerii „Vltavín“ a v berounském hotelu „Na Ostrově“, v lednu 2008 v kladenské galerii „Galerie Na Zámečku“. Pro divadlo ABC přeložil hru francouzského dramatika E.E. Schmidta „Frederic“, která měla premieru v březnu 2004. Na jaře téhož roku mu vyšel v nakladatelství Academia román „Světoběžníci ne leteckém dni“. Od roku 2006 spolupracuje s časopisem Umělecké Besedy, „Život“.

U příležitosti výběru obrazů, položila kurátorka výstavy Irena Mašíková Jiřímu Hermachovi několik otázek.

1.
Pane Hermachu, jste Jihočech, narodil jste se v Táboře. Ale následující dětství a mladá léta jste prožil se svými rodiči v Praze. Vaše rodinné kořeny však pocházejí z jihu Čech, dokonce velmi blízko Písku. Často jste sem o prázdninách jezdíval.

JH - Písek byl pro mně od malička synonymem prázdninových výletů se zmrzlinovými poháry v mléčném baru na náměstí a obědy v restauraci "U Reinerů". Prádniny jsem trávil napřed v Opařanech, odkud byla moje maminka, pak rodiče postavili chatu u Zvíkovského podhradí, kterou později vyměnili za chalupu na Orlíku. Ale to už jsem byl ve Francii. Písek a Písecko byla krajina mých prázdninových toulek a záletů, například do hotelu "Bílá růže" kam jsem chodil tancovat. V roce 1966 nebo 67 jsem se účastnil také Filmové letní školy . Bydlel jsem na půdě u tety Pepičky v Otavské ulici. Chodil jsem spát v rozumnou hodinu a pak vylézal světlíkem na střechu. Šel jsem po hřebenech střech řadových domků až k místu, kde jsem díky košatému stromu mohl slézt na ulici. Tetička byla družka Matěje Hermacha, bratra mého dědečka, který se vyznamenal jako strojvůdce, protože nějakým způsobem zabránil havárii vlaků. Na Písecku pochází můj rod z Pamětic, Čížové a Předotic. V Paměticích někdy v polovině 19. století vyhořel náš statek, rodiče zemřeli a děti zůstaly na starost obci. Později se však vypracovaly. Jeden se stal šafářem v Předoticích, jiný byl kočí a vezl nějakého císaře, dalšímu byla svěřena Lobkovická vinárna v Praze. V další generaci pak byl například Alois Hermach, sládek v píseckém pivovaru. Oženil se s tetou Týnou a bydlel za píseckým kostelem. Můj táta k nim jezdíval se svou maminkou a chodil pro vodu k pumpě, která tam ještě dnes je. Eduard Hermach byl můj dědeček. Když se v Nové Hospodě strhla rvačka posílali pro něj a on pak všechny vyházel ven dveřmi či okny. V další generaci pak byl ještě Josef Hermach, kněz a profesor na katolickém semináři. Ale Hermachové také emigrovali na všechny strany: jednak po Čechách, hlavně do Kladna a Prahy, ale také do ciziny, do Polska odejel Matěj, a dva bratři nevím které generace odejeli do Ameriky, kde se jeden z nich usadil a druhý vyjel ještě směrem na Autrálii, ale zmizel někde v Tichém oceánu …

2.
Do emigrace jste odešel v roce 1975. Vaše původní myšlenka odchodu z vlasti patřila Americe. Jak se stalo, že jste zůstal ve Francii?
JH - V uzavřené společnosti 70 tých let měl člověk naprosto nerealistické představy o západním světě. Já jsme si v pětasedmdesátém představoval, že se nalodím někde v Marseillei a dopluji do "Nového Světa" přesně tak jako ti dva bratři někdy v 19. století. Když jsem pak přebýval v marseilleském přístavu a snažil se svou kulhavou francouzštinou vyjasnit situaci, všichni mě měli za boháče a nabízeli mi luxusní kajuty za astronomické ceny. Ale ani tak jsem se do Ameriky nemohl dostat, jednalo se jen o okružní rekreační cesty. Nakonec jsem zůstal spát ve svém ojetém kaďouru, a když mi došly peníze tak jsem šel uprostřed noci a zazvonil u dveří Cizinecké legie. Oranžově natřená tvrz se zvedala na marseilleským přístavem a na dveřích byl nápis: "Nábor dnem i nocí". Voják, který mi otevřel, se mi ospale zeptal jestli to spěchá. Neběželi za mnou ani krvelační manželé nevěrných žen, ani policajti a tak jsem řekl, že ne. Zaklapnul mi dveře před nosem a mručel něco jako: "Přijď zejtra". Ale "zejtra" byl nový den a nová naděje a hlavně sekta "Božích Dětí". Zpívaly a tančily a pořád mi opakovaly: "Podívej se na ptactvo nebeské, neseje a nesklízí a přesto je Hospodin živí". Moc dobře jsem kódu jejích bakchanálií neporozuměl, ale přežil jsem to nejhorší a vrátil se do hospůdky v Ardeche, kterou drželi francouzští přátelé a začal dělat pastelem potréty dětí bohatých turistů. Jeden z nich se rozhodl, že ze mně udělá génia. Odvezl mě do Saint Etienne, našel mi atelier a zapsal mě na Akademii výtvarného umění. Dlouho jsem ale v Saint d Etienne nevydržel. Musel jsem do Paříže vyřídit si své emigrantské papíry a už jsem se nevrátil. Dostal jsem stipendium na studium filosofie na Sorboně, ale představa "Amerického snu" ve mně zůstala. Když jsem však po roce konečně dostal americké přistěhovalecké vízum, měl jsem za sebou první úspěšně složené zkoušky a nikam jinam už se mi nechtělo.

3.V čem si myslíte, že se shodují povahové rysy Čechů a Francouzů ?
JH - Podobnost Francouzů a Čechů jistě existuje, ale myslím si, že je z velké části povrchní. Češi jsou animisté, všude vidí nějakého vodníka, vílu, čerta či ježibabu a nebo jen věří v nějakou tu nadpřirozenou mocnost která jim pomáhá a nebo naopak komplikuje život, jako třeba soused, který má tetičku na ministerstvu. Francouzi jsou racionální. Pohádkové bytosti je mohou pobavit, ale je to pro ně jen taková pouťová potrhlost. Mají tak dost chudou představivost. Na druhé straně mají rádi permanentní rebelii a jestliže vás skutečně ochraňuje nějaká ta "tetička" tak je lepší o tom nemluvit, aby vám to ještě nezhoršilo postavení. V Čechách naopak stále existuje tradiční patriarchální struktura. Mocní prosazují svá "hříbata" a prostý Čech nedokáže říct: "Tak dost!" Bojí se, že by se nebe zhroutilo. Francouz říká své: "Tak dost!" stále, jen často neví vlastně proč. Ale oba národy se shodnou zcela jednoznačně na tom, že se nikomu nechce pracovat a magie výdělku, který padá z čistého nebe, je živá na obou stranách.

4.
Ve své diplomové práci jste se věnoval filosofii Henriho Bergsona. Ve Francii jste se shodou náhod /i když já si myslím, že to náhoda nebyla, moc na ně nevěřím/ potkal s jeho nejvýznamnějším žákem. Jak k tomu setkání došlo a jak ovlivnilo váš následující život?
JH - Na té Sorboně to byl návrat studentského života a jeho báječné svobody. Bylo mi tenkrát 27 let a podařilo se mi dostat se přímo do třetího cyklu, takže jsem vůbec nebyl nejstarší a pak ještě se mnou byli v ročníku studenti nerůznějších národností. Přednášel nám Vladimir Jankélévitch tak krásnou francouzštinou a s takovým bohatstvím myšlenek, že měl člověk s každou větou práci na celý rok. Současně však byla jeho přednáška jasná a jednoduchá. Jankélévitch byl jedním z nejvýmluvějších důkazů, že francouzskou kulturu dělají ve Francii cizinci. A nebo přesněji francouzky, které se ujímají cizinců, jak se mi to později, s úsměvem, snažil vysvětlit. Navštěvoval jsem ho v jeho bytě za Notre Dame. Jednou jsem poslouchal jeho klavír. Byl skutečně klavírním virtuozem, ale jeho Faurée, Satie, či Debussy, byl něco jako materialita filosofické myšlenky. Ve stejném duchu romantické syntézy jeho přednáška byla jedna z těch symfonických básní, nokturn či gymnopedií. Moje doktorská práce na UK v Praze byla o Bergsonově theorii času. Henri Bergson byl zcela originálním filosofem přelomu 19. a 20. století a Vladimir Jankélévitch byl jedním z jeho nejvýznamnějších žáků. Přijal mě mezi své studenty a zpočátku jsme mluvili rusky. Když pochopil, že mám z ruštiny husí kůži, tak mi nechal čas, abych dohonil francouzštinu. Mluvili jsme hodně o Praze, kde před válkou učil. Po čtyřech letech studia mě přemluvil, abych rozšířil svou doktorskou práci a vydal ji. Podařilo se mi udělat to rychle, ale Jankélévitch už byl nemocný. Napsal mi ještě předmluvu, ale když zemřel, na jeho doporučení, ze dne na den, náhle už nikdo nedal.
5.
Jako psycholog pracujete s problematickými mladými lidmi.
Je Vaše malování a psaní únikem z této náročné profese a slouží Vám naopak tyto zkušenosti k Vaší tvůrčí práci ?
JH - Myslím si, že se vývoj evropské kultury ocitl ve stadiu, kdy dělat věci v jejich konkrétní logice ztrácí smysl. Chci tím říci, že dělat obrazy jako malíř, skládat hudbu jako hudebník, psát jako spisovatel a myslet jako myslitel nemá smysl a uzavírá dílo v jakémsi neoklasicizujícím zpátečnictví. Roztržku díla a smyslu uvedl do historie Marcel Duchamp a dovedl ji obratně až do výsměchu umění vůbec. Umělecké dílo dnes musí překračovat samo sebe, být něčím jiným než je. Přesně tak jako Vladimir Jankélévitch, který byl filosofem, když hrál na piáno a pianistou, když přednášel. S harmonickou totalizací umění přišel romantismus a Richard Wágner. Když vývoj umění prohrál šanci bergsonovsko/secesního vitalismu nezbylo evropskému umělci nic jiného než dadaisticko/surealistický výsměch. Obě světové války předvedly hrůznou tragiku díla lidské duše. Dnes je umělec paralyzován zvrácenou estetikou tohoto perverzního absolutna a nemůže hledat nic jiného než praskliny, průrvy, hroutící se struktury a chaos propastí. Podívejte se jen například na současný dekonstruktivismus. Psychická nemoc je právě to: chaos hroutících se struktur. Ale člověk staví dál, právě v tom chaosu padajících stěn a sloupů. Jestliže bylo baroko vzletem a pádem středověkých ontologických struktur, modernita naší situace je ještě náročnější: jsme v situaci nerozhodnutelnosti vzletu a pádu naší vlastní chuše. Či ještě přesněji její vzlet je jejím pádem. A psychická nemoc je právě toto uzavření v neřešitelné kompresi protikladných pohybů a smyslů. V konkrétní psychologické praxi je však situace o hodně těžší. Psychické onemocnění uvádí situaci splynutí symbolu a věci. Z člověka se stává dílo spolu s celou tragikou zvrácenosti patologického vytvoření. Moderní umění se snaží právě o takové splynutí, zatímco základní orientace psychotherapeuta je rozložit či doslova rozbít nekrofilní "úspěch" psychické pathologie. Dnes si neumím představit své malování bez psychologie, jedná se však o spojenectví dvou vražedných nepřátel.

6.
Máte pane Hermachu šest dětí. Projevily se u některých z nich umělecké sklony?
JH - Moje první dcera, která žije v Praze, vystudovala uměleckou školu, učí dnes dějiny umění a věnuje se tanci a divadlu. U mých francouzských dětí se jedná o ten střet racionality a představivosti. Myslím si, že umělecká citlivost a přestavivost je základem jejich cítění, ale možná že je nejistota vede k racionálnější orientaci. Jedna z mých dcer studuje medicínu, třetí dcera a jeden ze synů dělají práva. Prvorozený syn se věnuje hudbě profesionálně. Poslední dobou se pustil do psaní- tak uvidím později co se z něj vlastně vyklube. Každé z mých dětí hraje na nějaký hudební nástroj a ve volných chvílích kreslí či maluje. Ale hudebníka mám ještě jednoho, toho nejmladšího, kterému je 15 let. S klukama ze školy vytvořili rockovou kapelu.

7.
V poslední době zabírá významné místo ve Vaší malířské tvorbě téma vodního světa -moře.
Pro mne je moře symbolem síly, neustálé proměny, bohatstvím krásy, rozmanitosti života
a především nezměrným symbolem svobody. Čím je pro Vás ?
JH - Mám pocit, že kvůli moři zůstávám ve Francii, i když stále sním o tom, že se jednou vrátím do Čech. Ale i v mém malování je kolem moře a vody možná až základní konflikt nebo i léčka, do které stále padám. Chápu obraz jako povrch. Nesnažím se vytvořit abstrakci barevných skvrn, ale užívám věci v situaci jejich zrušitelnosti právě převedením na povrch obrazu. Věci a prostor se tak ocitnou se v jakémsi nulovém bodu svého pohybu, který je pochopitelný jako zkamenění. Ale kamennost se klade též v logice samotného moře. Jedná se o něco jako prvotní starost skal, mělčin a útesů, která se klade proti lhostejné bezstarostnosti vody. Ve svém bohatství je moře vůči lidskému osudu lhostejné. Člověk však potřebuje závaznost, naději, spoléhat se na čas, který má k disposici. A kamennost je hranice, ke které se blíží, která orientuje jeho cestu. Třetí smysl kamene přináší pohled sám. Zkamenění v pohledu na Medůzu Gorgonu je známé. Persea zachrání odraz na krunýři. Také Platon mluví o oslepnutí, které způsobí pohled na originál. Zkamenění se tak představuje jako absolutno pohledu. Odraz či obraz je způsob jakým ho člověk odloží už proto, aby přežil a viděl. Vidění je tak otázkou zaclonění. V běžné percepci se o něj člověk nestará, hledá spíš odkud přichází světlo a tedy vzduch. Malovat pro mně znamená hledat cestu v této krajině mezi bezmezným pohybem vody a kamenností údivu.

8.
Co si myslíte, že současnému světu a lidem obecně nejvíce chybí ? /Nemyslím v tomto případě materiální stránku, i když bohužel i tato velké části lidstva chybí i v těch nejzákladnějších případech /.
JH - Je to jako s tím obrazem. Myslím si, že dnešním lidem chybí jedinost. Dnešní člověk žije v mnohosti, kterou chápe jako bohatství a úspěch. Zapomíná na jedinost, ze které se každá mnohost vytváří. Jedinost je konkrétní chvíle, která právě uplývá, konkretní setkání, pohled a slovo. Otvírá se však okamžitě jako celý svět. Jedinost je dětství a to moře plné života. Dnes si lidé sednou do restaurace, povídají si, píší smsky, dívají se na televizi, která tu visí někde v koutě a to všechno současně a ještě se stačí obdivovat křivkám servírky co přináší pivo. Je to taková svůdná hra vzduchu a světla, stejně tak jako obraz. V každém z nás zůstává něco z původní mnohosti, něco co se nám povedlo přenést přes úskalí prvotního zaslepení a tedy smrti a ztroskotání. Léčíme se z té hrůzy, která v nás zůstala arimetickou hrou vzduchu a světla.Vidíme věci, ale nechceme se k nim navracet, protože každá z nich zkrývá prvotní moře kouzla a tragiky původu. Povrch jako místo tohoto otevření se tak převrací v povrchnost a světlo se mění ve vzduch prázdného tlachání. Kolem vzduchu má francouzština spoustu výmluvných výrazů, čeština na jejich místě užívá jednoduché slovo "jalovost". Mám pocit, že se dnešní společnost uzavírá ve vzduchu prázdných slov, prchá před mořskou mnohostí původu, vyděšená zkaměněním, které voda v sobě chová. Takový ikarský vzlet se tak odhalí jako aritmetisace světa, která sahá až k touze po technologickém zvládnutí liského narození. Chudoba početních her tak nahrazuje svět původu a povrch jako místo tragiky a úsměvu života se mění v povrchnost tlachající jalovosti.

Autorka rozhovoru a fotografie
Irena Mašíková – kurátorka výstavy