Písecký svět

Luďku, jaké byly tvé výtvarné začátky?  Kdy jsi poprvé namaloval obraz jako vědomý artefakt? Vzpomínáš si, co na něm bylo?

Malovat jsem začal na střední škole. Inspirovaly mě především obaly LP desek – ať už skupin Budgie, Uriah Heep nebo Yes, které ilustroval Roger Dean. Jezdil jsem si pro ně v letech tvrdé normalizace na burzy v Praze a několikrát jsem s nimi prchal před příslušníky Veřejné bezpečnosti. Kam ale ty vůbec první kresby a malby zmizely, nevím. Už bych je nenašel.

Každý autor má své zdroje inspirace, ke kterým se obrací. U tebe je od prvopočátku patrná snaha zobrazit „smysluplnou prázdnotu“, svět za horizontem poznání. Z čeho čerpáš dnes, kde hledáš náměty, a jak se tvůj pohled za ty čtyři dekády proměnil?

Já přikládám značnou váhu určitým snům, ale někdy mi stačí i obyčejný flek na zdi nebo fragment na fotografii. Ten pak rozvádím. Zajímají mě odlišné a kontrastní tóny barev, s kterými se snažím vytvořit atmosféru neohraničeného prostoru, kosmologických vizí.

Kteří z malířů na tebe měli největší vliv a co sis z jejich díla přisvojil?

Jak jsem už řekl, byl to především Roger Dean a jeho minimalistický projev. Kromě něj také Salvator Dali. Z našich malířů například Mikoláš Medek.

Patříš mezi výtvarníky, u jejichž vystavených obrazů bývá uvedeno, že jsou zhotovené kombinovanou technikou. Co to v tvém případě znamená? Používáš speciální barvy nebo podklady? Jak postupuješ, abys dospěl ke konečnému výsledku?

Jako podklad používám bílý šeps, ale na strukturovaných obrazech začínám s disperzními barvami. Podmalby vytvářím akrylovými a následné lazury olejovými barvami. Není to pravidlo, ale někdy sáhnu i pro různé šablony, které překrývám sprejem. V poslední době používám také tiskařské barvy. Při malování se spoléhám především na intuici, snažím se omezit konkrétní tvary a často je ponechávám pouze v náznacích. Někdy nechám obraz „uzrát“. S časovým odstupem pak hledám harmoničtější linie a mnohdy se mi podaří dosáhnout adekvátnějšího výrazu. Obraz tak má několik fází, než je dokončen.

Jsi ctitelem progresivní hudby. Doma máš obsáhlou fonotéku. Pouštíš si oblíbené kapely i v ateliéru, nebo dáváš přednost tiché, soustředěné a ničím nerušené práci?

Myslím, že barvy a hudba mají společný základ. Při práci si pouštím vlastní ambientní skladby, rozsáhlé zvukové rezonance, které mi pomáhají patřičně se „naladit“, opustit reálný svět za zády a dosáhnout potřebného klidu. Není to ale žádné pravidlo. Často dojde i na můj oblíbený hardrock. Záleží na tom, v jakém bodě tvůrčího procesu se právě nacházím, co se právě snažím na obrazu vyřešit. Kontemplativní poloha má své hranice.

Vím o tobě, že vytváříš zvukovou stopu i ke krátkometrážním experimentálním filmům režiséra Petra Skaly a také k jeho dokumentům o významných umělcích: o Dimitriji Kadrnožkovi, Vladimírovi Kopeckém nebo o sochaři Olbramu Zoubkovi.

Spolupráce s Petrem Skalou je pro mě úžasným odbočením. Petr je skvělý člověk a velmi zajímavá kreativní osobnost. Svoje experimentální filmy vytváří různými technikami. Každé filmové okénko se v jeho případě stává regulérním abstraktním obrazem.

Každý výtvarník, i takový, pro kterého je zcela zásadní vlastní proces realizace, se z podstaty věci musí se svým dílem nakonec obrátit k divákovi. O čem bys chtěl, aby tvé obrazy vypovídaly, koho bys jimi především rád oslovil?

Zatím čekám, kdy se mi podaří stvořit ten nejvíc naléhavý obraz. Třeba se to nikdy nestane, ale já jsem rád i za tu cestu, kterou k němu směřuji, za to věčné hledání… Rozhodně se mi potvrdilo, že mé obrazy oslovují především diváky, s nimiž si i po lidské stránce dobře rozumím. Obraz je součástí mezilidské komunikace a měl by otvírat dveře ke vzdáleným světům, směrem k věčnosti.

Luďku, náš rozhovor vychází krátce před tvou vernisáží a mně nezbývá než ti popřát, aby výstava byla úspěšná a aby tvé obrazy našly spřízněné duše, které jim budou rozumět.

Rozhovor s výtvarníkem Luďkem Kolouškem připravil spisovatel Petr Mano.