Milan Bubeníček se v Podčáře vyznává z lásky k přírodě

3. 2. 2018 | Zbyněk Konvička | Diskuze (0) | Kultura

Milan Bubeníček kromě toho, že je stálým návštěvníkem a dá se říci štamgastem Divadla Pod čarou, tak je rovněž vášnivým fotografem. Jeho velké hobby zaujalo také dramaturgii divadla, která připravila výstavu Milanových prací. Ta je k vidění do 14. února v galerii této písecké alternativní scény.

Při posezení v Podčáře jsme se s Milanem Bubeníčkem jednoho dne zapovídali a vznikl tento rozhovor. Navázal tak na příjemnou vernisáž, v jejímž doprovodném programu „věrnému jménu tvůrce“ měly hlavní slovo bicí a perkusní nástroje „bubenického tria“ složeného čistě pro tuto příležitost z otce a syna – Tomáše a Tomíka Franců a Dana „Hendrixe“ Čížka.

Co tě vedlo vyjít z autorské anonymity a uvést své fotky i na výstavě pro veřejnost?
Trochu bych to opravil, protože na veřejnosti jsem své fotky prezentoval už několikrát. Ale v Písku naposledy asi v roce 1996. Mezitím jsme měli společné výstavy Fotoklubu v Protivíně a okolí. Tato výstava vznikla na popud Míry Pokorného z Podčáry, který sleduje mou tvorbu a navrhl mi výstavu uspořádat. Kývnul jsem na to a začal přemýšlet o tom, jaké fotky vybrat, jak výstavu pojmout a pojmenovat. To byl největší problém. Jelikož loňský rok byl pro mne neobyčejně plodný, tak jsem se rozhodl pro výběr fotek z roku 2017. Jsou to snímky především z přírody a různých míst, co jsem navštívil.

Lidé, co se nedostali na vernisáž, a budou chtít výstavu navštívit, na ní najdou jaké snímky?
Třeba město Písek viděný netradičním pohledem, velká část fotek je z nádherné přírody mezi Pískem a Protivínem, divák objeví i dvě fotky z Vídně, jednu z Paříže a jednu z Bulharska. Na žádné ale není poznat, že jsou právě z těchto míst. Legenda se skrývá v popiscích, které jsou všechny na jednom panelu.

Co tě na krajině zajímá?
Mám moc rád přírodu, a to je základ. Když jsem si v pubertě v roce 1985 koupil první zrcadlovku. Tehdy běžela v televizi „reklama“ na fotopušku Zenit, kterou se mělo dát vyfotit káně za letu, a to mě fascinovalo. Od dětství jsem žil s tátou a dědou v lese, protože byli myslivci. Mně z té myslivosti zůstala právě láska k přírodě, a namísto střílení chodím fotit. Na výstavě to sice vidět není, ale rád fotím zvířata ve volné přírodě – v jejich přirozeném prostředí. Mimo to fotím rád staré vlaky, historické i současné armádní akce, občas architekturu. Vůbec mě však nebaví ateliérové focení. To mě zatím úplně míjí. Ale nikdy neříkej nikdy, že?

Dnes má kdekdo v mobilu nadupaný fotoaparát v chytrém mobilu. Kde vidíš ten nejzásadnější rozdíl mezi hobby focením z mobilu a vážnějším focením s klasickým fotoaparátem či zrcadlovkou?
Vidím jeden základní rozdíl, a to ve velikosti čipu. Když sleduji reklamy na telefony s 20 megapixely, tak vím, že to je reklamní trik. Nejde o velikost fotky, ale o kvalitu snímku. Jednoduše říkám, že mobilem se dá udělat kvalitní obrázek, ale ne kvalitní fotka. Nejpodstatnější je ale objektiv. Když mám objektiv za padesát tisíc ze skla, bude přeci jen někde jinde než ten z plastu.

Koho bys na výstavu pozval?
Úplně každého. Aniž bych chtěl sám řešit kvalitu svých fotografií, tak si myslím, že si každý, kdo má rád přírodu, najde to své.

Děkuji za příjemné povídání