Písecký svět

Marie Štěpánová provozuje sklenářství a rámařství v Tyršově ulici, pro starousedlíky „U zrcadla“. Že je přítelkyni umění, dokazuje ve výloze, kde nabízí na odiv kolemjdoucím díla jednoho z našich nejvýznamnějších výtvarníků – a tak trochu i díla svá. Vždyť každý ten rám jí prošel rukama…
A najednou je tu březnová výstava v Galerii Portyč a na ní – hned ve vchodu – tři nikoliv malé mozaiky ve statných rámech. A u rámů jméno totožné se jménem „rámařky od zrcadla“. Tvoří tedy i sama. Což možná vysvětluje její schopnost navrhnout ten nejvhodnější rám ke každému obrazu, který se k ní dostane.

Marie Štěpánová přišla do Písku „v zavinovačce“, jak sama s oblibou říká. A už jej vlastně neopustila. I když se nakonec vyvdala do Sedlice u Blatné, v Písku podniká už šestnáct let. Předtím pracovala například v ústavu pro mentálně postižené a zabývala se pracovní terapii, což z velké části znamenalo práci s papírem, vytváření květinových dekorací, keramiku nebo šití loutek s klientkami. „Měli jsme podporu vedení, a tak jsme velkoplošnými obrazy pomalovali každičkou bílou zeď,“ vzpomíná s úsměvem.

Možná už tehdy si uvědomila, že talent zřídka chodí sám. „Od dětství jsem hodně malovala. Byla jsem autodidakt a taky jím zůstala. Barvy mi kupoval můj chorvatský dědeček a pokaždé mne pochválil, i když ne vždy jsem si to zasloužila. Děda, který trval na svém chorvatském původu – náš rod byl od 16. století usedlý v kraji, kde se dnes Morava stýká se Slovenskem a Rakouskem, byl vlastně mým jediným výtvarným vzorem v rodině. Když právě nehrál ve vojenské kapele, maloval překrásné ornamenty a obrazy s vinařskými motivy přímo na zdi stavení jižní Moravy.“

Po delším zpovídání přizná Maruška (jinak ji stálí zákazníci nenazvou) i svou malířskou minulost: „Kdysi jsem malovala olejovými barvami obrázky, které však nikdy nebyly určené k ukazování jiným. Vymalovávala jsem se ze zlých nálad, z depresí.“

Sklo bylo materiálem, který si ji získal nejvíce. Před léty začínala gravírováním obrázků na sklo a zrcadla. Troufla si skládat benátská zrcadla a sestavovat skleněné ornamenty nebo díla ve stylu art deco. Oblíbené a nejvíce prodejné byly zejména zvířecí motivy, ale dostavily se i složitější zakázky. Jednou z nejzajímavějších bylo stropní zrcadlo ve tvaru afrického kontinentu s vyznačenými stopami afrických zvířat, které si odvezl jeho německý majitel, aby se po čase vrátil a doobjednal další zrcadla se zvířecími motivy, třeba ve formě pávů.

To už byl jen krůček k vitrážím ve stylu tiffany. A tak vznikaly dveře, výplně kuchyňských linek u soukromníků, ale též výzdoba v hřebčinci. Dokonce přišla i nabídka na vytvoření vitráží v kostele jisté jihočeské vísky – na to si však autorka, stále ještě nedůvěřující svým schopnostem, netroufla. Když se výtvarně potrefená žena vyvdá do Se­dlice, krajce neujde. Byla to tchýně, kdo Marii Štěpánovou uvedl do světa jemného přediva. Možná právě tato zkušenost jí umožňuje i krajku adjustovat tím nejvhodnějším způsobem.

A pak to přišlo. Se vší tou zkušeností jednou listovala časopisem o bydlení a ten byl plný mozaik… „A já jsem se do nich zamilovala,“ hlesne a její oči zasvítí jak okouzlené dívce, i když je manželkou, matkou, ale i dvojnásobnou babičkou. Řekla si, že to s těmi „barevnými sklíčky“ zkusí. Postupně pronikla do technologie, navázala ty správné obchodní vztahy – sklíčka chodí ze země, kterou objevil Marco Polo, snad jen trochu rychleji – a jala se skládat.

Prvotiny, motýla a kočku, dostala kamarádka. Výuční list udělila sama sobě za kuchyni ve vlastní chalupě, kterou chtěla mít jinou než ostatní. A od těch dob se řádka motivů rozrůstá: od květinových, přes motýly a zvířecí až po obrazy staveb nebo sérii šachových figur kolem vlastního krbu. Její Oči Giocondy visely celý březen na výstavě Prácheňské umělecké besedy v Galerii Portyč. Troufla si i na dvojportrét, který dnes zdobí jistý pražský interiér.
„Obdivuji staré mozaiky a ráda bych si zkusila podobné, jenže mi chybí materiál. Kromě barevných kamenů se v nich často používalo zlato, a tam mé možnosti končí,“ posteskne si Marie Štěpánová, ale hned zase zavzpomíná na jeden ze svých nejsilnějších „mozaikářských“ zážitků z Londýna, kde v jistém muzeu procházela po podlahách vyskládaných alegoriemi řemesel.

Na závěr rozhovoru se mi stále silněji vnucovala otázka, kde – při svých pracovních a rodinných povinnostech – bere čas na tak rozsáhlá a pracná díla. „Pracuji po večerech a brzo ráno. Tvorba mozaiky mne nevysiluje, naopak, cítím, jak se při ní dobíjím. Vstanu v pět ráno a těším se na tu práci! Chtěla bych zkrášlit a rozsvítit současné strohé interiéry, ale také fasády domů nebo zdi zahradních altánů, zejména u mladých lidí.“

/VYŠLO V DUBNOVÉM TIŠTĚNÉM MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT/

Fotogalerie k článku