MAREK ŠTERBÁK: Důležité je začít!

21. 9. 2015 | Andrej Rády | Diskuze (0) | Kultura

Sešli jsme se nedaleko konfliktního plavečáku v útulném vinném sklípku U pavouka, který kromě nás, paní sklepnice a několika procházejících i sedících hostů okupovaly dvě velké a řada menších Markových dřevěných plastik, zcela nahoře pak veliký dřevěný pavouk. Z kontextu jsem nabyl dojmu, že Marek sám přebývá na základě nezpřetrhaných česko-slovenských rodinných vztahů kdesi za sklípkem či spíše nad ním…

Písečtí i přespolní jej však mohou častěji potkat v některé restaurační zahrádce – já naposled Pod Skálou, kde neposedá, nýbrž se pilně ohání řezbářským a sochařským nářadím. Zkoušel tesat i na ostrově, ale tam mu výsledky práce mařili vandalové.

Marek Šterbák (vyslovuj „štěrbák“, protože jde o slovenštinu) se narodil v roce 1989. Absolvoval na Střední umělecké škole v Kežmarku obor řezba a poté si přidal dva roky restaurátorského studia na stejném ústavu. Nestačilo mu, a tak přešel na Vyšší odbornou školu restaurátorskou do Písku. Na neodbytnou výzvu, aby obě školy porovnal, překonává svou letoru nekonfliktního pohodáře a více bodů dává škole na Spiši pod Vysokými Tatrami. Proč? Prý pro přístup ke studentům.

Být náplavou v Písku nebývá nejlepší rozjezdovou dráhou, ale zdá se, že Marek to má rozmyšlené docela dobře: „Chci být hlavně spokojeným člověkem. Chci se věnovat uměleckému řezbářství a tuto svou největší lásku bych chtěl „sponzorovat“ prací restaurátora, která je lépe placená.“

Nutno dodat, že i přes relativní krátkost času, po který v Písku dosud pobyl, si několik jeho dřevěných plastik už stihlo najít nové majitele a on sám obdivovatele svého talentu a dovednosti. I tomuto mladému umělci už dozajista zašuměl kolem rozcuchaných vlasů stříbrný vítr, přesto však zůstává pevně na zemi a trvalé zaměstnání si našel v písecké Sladovně, kde kromě jiného asistuje při instalaci výstav – svým způsobem tak doplňuje vzdělání výtvarníka nahlížením do dalších oborů.

Jak jinak, i jeho cílem je volná tvorba: „Ze dřeva se snažím vyjmout to, co v něm vidím ukryto. Často předem ani nevím, co z toho vyvstane. Důležité je začít.“ Chápe se také každé zakázky, kterou však nevidí jako spoutání vlastní představivosti. „Jsou to pro mne takové „malé výzvy“, a proto se je snažím splnit co nejlépe.“ A nebrání se ani spolupráci s vrstevníky: „V poslední době jsme s píseckým přítelem Jirkou Šťastným vytvořili šestimetrový totem, který chceme nabídnout zájemcům.“

Svůj vzor si Marek Šterbák „přinesl“ s sebou z rodného kraje. Byl jím dnes již zesnulý pan Milan Marček, jeho první řezbářský učitel. Ten jej naučil, že ať jde o zakázku nebo volnou tvorbu, nejdůležitější je poctivá „klasická“ příprava: skice příštího díla, jeho hliněný model a až poté řezání do dřeva. A tak vznikají jeho velké plastiky a poněkud démonické obličeje, ale také drobnější figurální či dekorativní řezby. Odkudsi zpod povrchu jeho plastik je cítit pevné ruce a energii chlapů pracujících se sekerami a pilami. U Marka si však tyto ruce školením osvojily i jemnost a něhu, která zakončuje snad každý hluboký zářez a vryp.

Možná právě příprava k řezání občas „odvádí“ Marka Šterbáka k dalším výtvarným technikám: kresbě, malbě a fotografii. Programově se vyhýbá úmyslnému přebírání od nějakých vzorů, protože je přesvědčen, že takové ovlivnění se nutně projeví ve výsledném díle. Výběr z jeho tvorby lze najít na adrese http://marek-sterbak.webnode.cz/.

Zcela do oblasti zakázek patří práce restaurátora. Ani ta mu nepřijde málo tvořivá. „Je to umění jako každé jiné. Rozdíl spočívá v tom, že jako restaurátor přebírám umění těch přede mnou. Mým úkolem je, abych to po nich zvládl stejně dobře.“

Vystavovat začal Marek Šterbák už na Slovensku, v Kežmarku a Spišské Belé. Samostatně vystavoval už i v Písku: ve svém „ateliéru pod holým nebem“ v zahrádce restaurace Pod Skalou a ve Vykulené Sově. Od letošního roku je členem Prácheňské umělecké besedy, se kterou již stihl výstavy v písecké Galerii Portyč a milevské Galerii M. Zahlédnout jej můžete i na akcích písecké Ukradené galerie.

Když se na člověka lepí talent, jako by to někdy nemělo hranic. Kromě restaurování a vlastní volné nebo zakázkové řezbářské činnosti učarovalo Markovi dřevo i v další své – možná nejušlechtilejší – podobě. Oblíbil si jeden z nejstarších dřevěných dechových nástrojů, australskou dřevěnou didgeridoo, s kterou již několikrát vystoupil především na vernisážích kolegů výtvarníků. A protože je řezbář, vyrábí si svoje nástroje sám.

Text a foto ANDREJ RÁDY

VYŠLO V TIŠTĚNÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ V ZÁŘÍ 2015.