Přihlášení

ĽUBA RÁDY VÁVROVÁ: Kámen mne musí oslovit

12. 1. 2015 | Andrej Rády | Diskuze (0) | Kultura

Zima je tu, a tak se zkusím vydat na tenký led. Jak jinak pojmenovat pocit, jenž se mne zmocňuje, když hodlám psát o spolubydlící manželce (další epiteta ornans nesměle vypouštím). Umělkyní chtěla být Ľuba od mala, leč cesty ke studiu se uzavíraly jedna za druhou…

V pokročilém dětství sice navštěvovala bratislavský ateliér sochaře a medailéra Andreje Goliáše a jeho manželky Anny Drobné, práh středoškolské umprumky, kde se chtěla věnovat textilní tvorbě, však překročila jen při přijímačkách. Po maturitě na esvéešce (dnes gymnáziu) to zkusila na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě s cílem obohatit slovenský scénický kostým.

 

Zda měla nebo neměla dostatek talentu, se už nedozvěděla – chybělo jí to hlavní: politický profil. Hlavní penzum pracovních let pak strávila jako pracovnice Univerzitní knihovny v Bratislavě a místní základny Britské rady, pak v roce 1999 přešla na volnou nohu jako překladatelka nejen beletrie, ale populárně naučné literatury.

 

Do Písku přibyla před více než sedmi léty, tak trošku proti své vůli. Náklonnost k městu – měnící se s počasím jen málo připomínajícím bratislavské slunečné podnebí – v ní začala probouzet tehdejší Sladovna a v té Alena Pintýřová. Dílny, workshopy a výstavky v Ľubě oživily někdejší dívčí umělecké sklony. Malování, enkaustika, vyřezávání do dřeva a další aktivity v sladovnických dílnách se postupně přenesly do stále méně prostorného ateliéru pod střechou domu v Logrech. Stále méně prostorného, protože v něm o místo soutěží stále více výtvarných technik.

 

Kdo k nám přijde, obdivuje díla a výrobky patřící k patchworku. Už dávno nejde o sešívání hadříků, jež zbyly nebo byly vypárány ze starého ošacení. Nebydlíme přece v nějaké zapomenuté chaloupce ve Skotsku. Štůsky látek, krabice plné příštích „projektů“, ale i muzeum textilií uchovávající dokonce původní pravou šusťákovinu z 60. let minulého století nebo kloboukové stuhy z dob předválečných jsou nevyčerpatelným pokladem pro nové „projekty“ – pravda, pokaždé je k nim třeba ještě „něco“ dokoupit. Umělkyně totiž směřuje od tradice k art quiltu – a v tom si už s „hadříky“ nevystačí.

 

Mám rád, když manželka vytváří něco většího – to se z ateliéru ozývají slova ostřejší než jehla šicího stroje. Pro mne je to znamením, že na příští výstavě zase uvidíme něco, u čehož se vyplatí zastavit. Naposledy to byla nástěnná textilie s rozměry 210x190 cm s objednaným tématem chryzantém.

 

Po prohlídce obměňující se patchworkové galerie (občas se něco prodá) zájemcům předvádíme daleko rychleji se střídající kolekce šperků – zejména těch z polodrahokamů, ale i jiných zajímavých „šutrů“ zasazených do cínu. Kombinování kamení a kovů, lítý boj s pájkou, neochota některých materiálů přilnout k jiným nebo sklon některých minerálů k praskání vyvolávají napětí vyšší než síťové a teplotu, při níž se taví jinačí matérie než měkký cín s příměsí stříbra. Už několikrát – zejména při nákupu polotovarů na vzdálenějších burzách – jsem z umělkyně doloval odpověď na otázku, proč to musí být právě „tyto“ kameny. „Kámen mne musí oslovit. Koupím jen ten, který ke mně promluví,“ zní železně pravidelná odpověď. A taky jsem si všiml, že takový kámen, s dalšími bratříčky a všelijakou tou postříbřenou korálkovou havětí, se pak válejí na pracovním stole (zřejmě jde o tvůrčí konferenci), než ukecají tvůrkyni, která z nich pak vyrobí to potěšení dam rozličného mládí.

 

Zcela samostatnou vědní disciplínou je pořizování vhodných obalů pro díla. Distribuci brzdí neochota tvůrkyně opatřovat šperky smyšlenkami o jejich léčivosti a prospěšnosti pro ten-který ženský tělesný orgán, či dokonce duši. Se zárukou však prospívají vkusu a podtrhují osobnost svých nositelek – i tvůrkyně.

 

Někdy se však stane, že zvítězí štětce. Přiznávám, že jsem dosud neidentifikoval příznaky, které tomu předcházejí. Snad jen telefonáty píseckých kamarádek jako Hanka Pavelková a Laďka Raníková, které se rozhodnou, že se „pojede do plenéru“. To nakládám stojan, mírně umouněné štětce, paletu a svoji rybářskou židličku – neodolám a přinaložím i vlastní výstroj – a zamíříme někdy na okraj města, jindy dále do kraje. Nejdelší výlet za motivy byl plenér pod Spišským hradem.

 

Žít s umělkyní, i když jen „nedělní“, bývá obtížné, ale krásné. Zejména když ta neděle trvá někdy sedm dnů v týdnu.

 

VYŠLO V LEDNOVÉM  TIŠTĚNÉM MĚSÍČNÍKU PÍSECKÝ SVĚT

 

 

Fotogalerie k článku


0
0

Diskuze k článku +

Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!

Nový komentář k článku

Pro zapojení do diskuze se nejprve přihlašte ke svému účtu.

Nejste-li registrovaným uživatelem, zaregistrujte se zde. Registrace je jednoduchá a rychlá.