Písecký svět

Rozhovor – Karel Steiner 2013

V roce 2011 jsme spolu ve Tvém ateliéru v Puteaux, dnes již součástí Paříže,  při prohlížení Tvých fotografií pojali nápad, uspořádat v Písku výstavu. Čas se navršil a její termín se blíží.Rozhodli jsme se pro cyklus fotografií zhotovených již dnes neexistující technikou polaroidu. Co Tě na tomto způsobu vzniku fotografie nejvíce zajímá?

Pracování s Polaroid filmem, převážně s přenášením emulze, není jenom o technice. Nově vznikající obrázek se liší od originálu jak tvarem tak i duchem. Výsledek je varianta původní scény. Je to možnost vrátit se do doby, kdy jsem tuto fotku realizoval a reinterpretovat ji.

Myslíš si, že tato technika je jednou provždy v historii fotografie definitivně ukončená a nebo se k ní má smysl ještě občas navracet?

Říkat, že něco je navždy, se mně nechce. Kdo ví, co bude za 5 –10 let. Je pravda, že filmy, které jsem používal se nevyrábí. Vznikla nová firma – The Impossible Project, která vzkřísila některé Polaroid filmy a snaží se je dál vyrábět. V dnešní digitální době to není snadné.

Působíš v Paříži jako nezávislý fotograf a zároveň jako profesor fotografie v Paris College of Art. Souběžně s výstavou v Prácheňském muzeu, budeš vystavovat cyklus reklamních fotografií v kavarné U Vavřiny. Tam  rovněž proběhne v rámci Studentského mezinárodního filmového festivalu  Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku workshop a beseda, které pro studenty připravuješ.

Reklamní fotografií se v Paříži zabýváš  již řadu let. Převažuje obor gastronomie, můžeš vysvětlit proč? I když v souvislosti se zemí kde žiješ, je toto téma téměř příznačné. Francie tento fenomén nikdy nezanedbává a máme jí co závidět a také se hodně co učit.

Myslím si, že obor gastronomie jsem si až tak nevybral já, ale spíš moji zákazníci. Jedna zakázka vede k druhé a najednou je fotograf znám jako fotograf jídla. Já jsem vlastně vyučen jako fotograf zátiší v ateliéru (still-life v angličtině). Fotím také sklo a další reklamní předměty.

Tvoje výstava v Písku nebude první. V Galerii Prácheňského muzea jsi v roce 2007   vystavoval svůj rozsáhlý časosběrný cyklus portrétů Čechů žijících ve Francii.Mnozí z portrétovaných v písecké galerii v uplynulých letech již vystavovali svá výtvarná díla a prezentování Čechů z Francie stále trvá. Ostatně i Tvoje výstava je toho důkazem. Pokračuješ stále v této pro budoucnost velmi záslužné dokumentaci osobností českého původu, kteří svůj život spojili s Francií? Nebo jsi tento dokument ohraničil určitým časovým obdobím?

Ano, pokračuji s cyklem Češi ve Francii. Nefotografuji již tak horlivě jako při vzniku projektu. Je to spíš doplńování. Uvědomuju si, že v dnešní době přicházejí do Francie hlavně mladí lidé, studenti. Nedávno jsem portrétoval skupinku architektů a také studenty z Sciences Po university.

Fotografie v posledních letech doznala významného zájmu i v oboru sběratelství a dosáhla i pozoruhodných finančních oceněn na trhu umění, podobně jako je tomu u výtvarných děl. Čemu tento obecný zájem přičítáš?

Trvalo to mnoho desetiletí, ale fotografie je nyní považována za rovnoprávnou část vytvarných děl. Je mnoho důvodů, proč je o fotografii nyní zájem; dobře připravené výstavy, znalci a kurátoři, a kvalitni publikace.  To všechno přispívá ke zvýšení obecného zájmu.

Výstavu věnujeme našemu vzácnému příteli, žurnalistovi Jiřímu Slavíčkovi, který žil dlouhá léta v Paříži.Co pro Tebe znamenalo setkání s člověkem, jakým byl Jiří?

S Jiřim Slavíčkem jsem se dobře znal. Jiří byl pro mne zdroj informací, kontaktu a energie. Často mně volal s nápadem koho bych mohl portrétovat. Zajímal se o českou komunitu ve Francii. A také se zajímal o můj fotografický projekt. Zkrátka, rád jsem se s Jirkou Slavíčkem setkával.