Písecký svět

Když jsem v roce 1970, v době normalizace, doby dusné a posedlé nedůvěrou, kdy i nesmělý projev odporu byl brán jako provokace, nechtěně zamířil do jihočeského Písku, abych zde vyučoval, neočekával jsem nic mimořádného, co by mi mohlo toto město nabídnout. V této atmosféře dusna a prázdnoty najednou nebylo snad ani stopy po „socialismu s lidskou tváří“. V době začínající normalizace snad vymizel i humor. I švejkování, které mi bylo jinak cizí, nepřicházelo příliš v úvahu. Mnou ve škole vážně pronášený pozdrav “čest práci, soudruzi!“ byl pokládán za provokaci a po měsíci byl první pohovor o tom, že by bylo lepší i pro mne, kdybych se se školou rozloučil. Orwellovský svět obludnosti měl i v „jihočeských Aténách“ neuvěřitelné rozměry, když jedna vyučující, jejíž syn emigroval do Austrálie, poučovala celý sbor o tom, že „kdo nehoří, nemůže zapalovat“. Pokračovala dál v tom duchu, že na stranické schůzi byli vyučující rozděleni do tří skupin a pro ty, kteří jsou nestraníci a stojí opodál, není ve školství místo a strana se bude muset s nimi rozloučit. Pozice byla ztížena i tím, že jsem byl „náplavou“, ve městě jsem se neorientoval, připadal jsem si jako v džungli. Navíc o kulturním dění v minulosti, zejména o mimořádných výstavách na konci šedesátých let, jsem naprosto nic nevěděl. Ve své naivitě jsem byl přesvědčen, že mi toto město nemůže nic nabídnout, zejména když jsem byl dříve tak častým návštěvníkem leningradské Ermitáže nebo drážďanského Zwingeru.

To všechno uvádím z toho důvodu, abych připomněl, v jaké době – byť snad ne až tak dusné jako ve školství – musel žít a tvořit Václav Rožánek.

Mé seznamování s tvorbou a osobou malíře, autodidakta, nebylo snadné a jednoduché, byl to však balzám na duši.

První „dotyk“ byl v roce 1971, kdy mě ing. Vladimír Máca vzal k Janu Bízkovi do jeho bytu na nábřeží Otavy. Vyprávěl o Oldřichu Smutném a Václavu Rožánkovi, oba osobně znal. Z celé návštěvy mi utkvělo v paměti velké plátno s netradičním ztvárněním Písku od Oldřicha Smutného. I když jsem spatřil věci od Václava Rožánka, platilo ono biblické přirovnání, že můžeme vidět a přesto být nevidoucími. Podruhé to bylo asi v roce 1977, kdy mě pozval můj bezprostřední soused na patře MUDr. Miroslav Váně z  Přátelství 1959, abych se podíval na obraz, který mu věnoval Václav Rožánek jako projev vděčnosti za péči o manželku Vlastu Rožánkovou, která pobývala několik dní na oddělení, kde pracoval. Tehdy jsem „viděl“ již lépe. Více než půl hodiny jsem nasával poetiku tvorby tohoto nevšedního umělce. Šlo o sedící akt, kde hněď a čerň dominovala. Potřetí to bylo v bytě MUDr. Dany Bednářové, kde jsem odstraňoval nějaké studijní problémy jejího syna Petra. V obývacím pokoji bylo „zarožánkováno“ a mne nejvíce oslovil olej „zlatá hlava“. Nebylo těžké uhádnout můj zájem o tvorbu tohoto malíře. Uvítal jsem návrh, že malíře navštívíme v jeho ateliéru poblíž píseckého gymnázia. Již po první návštěvě jsem si odnášel velmi odvážný olej “Z tančírny“, obraz nesmírně barevně „chudý“, protože dominovala čerň a tančící dvojici představovala modrá a červená skvrna. Abych vtáhl později své dcery Štěpánku a Pavlínu do tvorby a podílu na vytváření sbírky, vzal jsem je po rekreaci v Mariánských Lázních do Rožánkova ateliéru, aby si samy vybraly pastele s motivy tohoto města, kam i Rožánkovi kdysi zavítali. Tak se sbírka rozrostla o dalších šest věcí.

U Rožánkových jsem se cítil jako doma. O politických událostech se nemluvilo. Zásahy povolaných „odborníků na umění“ byly komentovány s humorem. Dozvídal jsem se o tom, jak probíhá normalizace ve Svazu výtvarných umělců. Zmiňoval se dost často o pobytu v Paříži a o uznání, kterého se mu tam dostalo.  Rovněž se zmiňoval o tom, jak v roce 1970 byla uspořádána v Mladé frontě výstava a jak teprve po jejím uzavření vyšla v Rudém právu ostrá kritika. Tehdy ho povzbuzovala Adriena Šimotová s Jiřím Johnem. Dovedli si představit, jak je to pro něj v Písku těžké a „bude po této kritice ještě těžší“. Povzbuzovali ho však slovy, že „to, co děláte, je výborné a nadto naprosto upřímné a s láskou dělané“, je to „ srdcem a čistotou uděláno“. Vzpomínal několikrát s jemným humorem, jak byl s několika malíři pozván na nějaké ministerstvo, aby nakreslili obraz soudruha  J.V.Stalina. Pokyny nebyly jasné, ale vidina bohaté odměny vyplacené na místě je vedla k neuváženému kroku. Při malování se museli najíst a napít, a tak poslední peníze utratili za nápoje, snad i alkohol, salám a klobásky. Ohlas na jejich tvorbu nebyl jednoznačný. Ministr zdravotnictví Josef Plojhar prošel a pochválil jejich výtvor. Horší to bylo s ministrem školství profesorem Zdeňkem Nejedlým, a to rozhodlo. „To že je soudruh Stalin!“, zaječel. „Vždyť to je Kristus!“ Názor silnějšího platil a ortel byl vynesen. Odměna nebyla žádná, peníze byly utracené a nezbývalo než jít pěšky z Prahy až do Písku.

Když jsem pobýval u Rožánků, měl jsem často dojem, že sice se mnou hovoří, ale že si zároveň řeší problémy tvorby. Když jsem ho někdy prosil, aby věc namaloval ve větších rozměrech, podotýkal, že to není snadné, že najednou jedním tahem obraz nabude jiný rytmus, zkrátka nelze pořizovat kopie, nanejvýš variace na určité téma. O jeho kontaktech s bratrancem Kayserem, Oldřichem Smutným, Emilem Fillou nebo Vincentem Benešem toho bylo napsáno nebo řečeno dost, takže bych se jen opakoval. Mezi mnou a Václavem Rožánkem došlo k jedinému nedorozumění, když jsem nejel na jeho výstavu do Prahy na konci osmdesátých let. Tehdy jsem dal přednost výkopům kanalizace na faře ve Štěkni, kde jsem pomáhal místnímu duchovnímu Švehlovi, který po revoluci působil a snad ještě nyní plní své poslání pro naše farníky v Mnichově.  

„Posedlost“ tvorbou Václava Rožánka vedla až k tomu, že místo abych si užíval prázdnin, tak jsem několik let alespoň šest týdnů pracoval 10 i více hodin, jen aby bylo na obrazy. Ne vždy se tvorba v Písku setkával s pochopením u mých známých i v samotném Písku. S humorem Václav Rožánek sděloval výrok ředitele Prácheňského muzea, že se takové obrazy do jeho domu nedostanou nebo musel si vyslechout názor jihočeského národního umělce z nedalekého Milevska, že jeho tvorba postrádá řád. I já jsem uslyšel názor odborníků na výtvarnou výchovu, jak jen mohu kupovat „podobné rozmejvačky“. Poněvadž již za života Václava Rožánka byl náš byt „zarožánkován“, mohl jsem později uskutečnit několik samostatných výstav (hotel Amerika v Písku, výstava v prostorách gymnázia v Trutnově, výstava v galerii Vltavín, zapůjčení obrazů do galerie v Trutnově nebo v Telči). Samotnému panu Rožánkovi jsem tvrdil, že na rozdíl od píseckého muzea, kde se dlouho nevystavoval, můj byt poslouží jako prostor pro výstavy, kde se návštěvníci budou seznamovat s vystavenými temperami nebo oleji a budou se obměňovat. Když se před deseti lety měla uskutečnit výstava a nebylo jisté, zda seženeme peníze na důstojný katalog, sám jsem zakoupil převážně tempery asi za třicet tisíc korun a ještě větší částkou přispěl po dohodě se mnou trutnovský podnikatel Svatopluk Hrabal.

Dnes mohu asi s jistotou tvrdit, že vedle ing. Františka Kalába mám největší soukromou sbírku z tvorby Václava Rožánka. Musím rovněž poděkovat své manželce Evě, že nikdy neprotestovala a chápavě přijímala sám fakt, jak se náš byt „zmenšoval“.

Karel Cejnar