JOZEF ŠVAČ: Snažit se o vlastní výraz

7. 4. 2015 | Andrej Rády | Diskuze (0) | Kultura

Když slyším jméno Pepy Švače – jak mu říkají přátelé – téměř pokaždé vzpomenu na hřivnu. Nikoli na jeho osobní, nýbrž na tu naši společnou, píseckou. Uvědomuji si, že i když ji promarníme, nikdo nás neuvrhne do temnot, jak vyhrožuje evangelista Matouš v poslední větě podobenství. Nezazní ani pláč, jen tu a tam a možná už dnes se ozve skřípění zubů při ohlédnutí za vzpomínkovým věhlasem našeho města.

Pepovi Švačovi pomalu táhne na padesát a svá dosavadní léta coby výtvarník nepromarnil. Nezačínal s tužkou ani štětcem v ruce – prvním, ještě dětským nástrojem mu bylo cokoli, čím šlo řezat do dřeva. Až léta středoškolská jej přivedla ke „kreslení“. Vzpomíná na ně rád, protože tehdejší celoslovenské soutěže nekončily „ukazováním výsledků“, nýbrž byly spojeny s hodnocením a posuzováním (nejen) vystavených děl. Lepší školy pro začínajícího výtvarníka snad ani nemohlo být. Možná právě pro absenci takových příležitostí nelze v politicky korektním dnešku mluvit o díle jiného autora opravdu otevřeně…

Studium na Pedagogické fakultě Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Prešově a pak workshopy, samostatné i kolektivní výstavy, happeningy. Výtvarné vody připadly jemu i jeho dvěma spolužákům příliš jako stojaté, a tak v roce 1988 uspořádali v Prešově celorepublikovou (československou) výstavu prací výtvarníků, kteří tehdy jen stěží pronikali do oficiálních galerií. Jména jako Sokol, Bláha, Bauer, Róna, David nebo Balko, která se tehdy na dalekém Východě prezentovala, dnes už mají za sebou výstup po schodišti uznání.

V prvé polovině 90. let následovalo multimediální (protože také slovo a hudbu zahrnující) sympózium v Michalovcích, jehož výsledky putovaly z Košic do Popradu, Prahy a Amsterdamu. Pepa se neštítil ani drobné práce na poli i úhoru vlastního kraje a národa a jako učitel „lidušky“ pomáhal v začátcích výtvarníkům, z nichž někteří dnes už mají tituly akademiků. K tomu funkce kurátora a správce sbírek v dnešní Šarišské galerii v Prešově a posuzování děl pro Fond výtvarných uměni v Košicích. Od roku 1998 žije v Česku, kde se zpočátku živil reklamní grafikou v Mostě. Od roku 2008 chodí přes Kamenný most.

„Nemám vyhraněný vztah k žádnému slohu, z každého lze vybrat věci, které se snažím vnášet do vlastní tvorby,“ říká Jozef Švač. „Snažím se řešit problematiku barvy, plochy obrazu a světla. Zajímá mne člověk a příroda, proto na většině mých prací najdete figuru, zátiší a, samozřejmě, krajinu. V poslední době se snažím obsah kompozice obrazu zachytit v kompaktním celku a přitom zjednodušuji malbu na samou podstatu motivu. Oprošťuji barevnost a charakter tématu chci zachytit v co nejjednodušší formě.

K srdci mu přirostlo – jak jinak v naší generaci – moderní umění. Zmiňuje Matisse, Picassa a hlavně obdivovaného Paula Cézanna. „Výtvarník nesmí skončit u prostého realismu, musí jít za něj, musí dál,“ zdůvodňuje svůj výběr. Při otázce na vzory méně vzdálené odpoví: „Třeba Špála nebo Tvrdohlaví.“ A pokračuje: „Člověk si hlavně musí uvědomit, proč maluje, kdy být monochromatický, kdy barevný. A hlavně je třeba zjednodušovat a snažit se o vlastní výraz.“

„A co zdejší pilíře: Doubek a Dragoun?“ nedám pokoj, když už jsem se dostal do Pepova nevelkého aťásku v písecké Nádražní ulici. „Doubek byl poctivý v řemesle. Všechny ty jeho erby a ilustrace… možná tak trochu na kšeft. Jeho způsob výtvarného myšlení byl však už v té době zastaralý. Dragoun, ten mne prostě neuchvátil. Přesto by oba měli být zastoupeni ve zdejší oficiální a stálé galerii. Portyč může být jen náhražkou, Sladovna mne osobně zklamala téměř výhradním zaměřením na dětského diváka.“

Jozef Švač má vysokoškolské výtvarně-pedagogické vzdělání. Je s podivem, ale snad i tak trochu symptomatické, že v Písku pro ně není využití. V plné síle se snad jeho průprava a schopnosti mohly projevit teprve vloni, když vedl červnový česko-německý plenér. Přitom to neměl snadné: deggendorfští výtvarníci přijeli a ti zdejší přišli pod lávku na ostrov s představou, že usednou a obvyklým způsobem přesvědčí sebe i ostatní o své schopnosti zmocnit se mostu či Křižíkovy elektrárny, případně obého. Pepa však nedělal několikaměsíční přípravy zbůhdarma. Nejprve nabídl bleskový úvod do teorie barev a jejich vztahů a pak už vyžadoval jen kladení barevných skvrn širokým štětcem a aplikování čerstvě nabytých či osvěžených poznatků. Kdyby štětce uměly skřípat jak zuby některých účastníků, polekalo by to maminky s dětmi na blízkých prolézačkách. Nakonec však byly skvrny nakladeny, práce posouzeny a i ti nejodbojnější účastníci workshopu přesvědčeni, že to nebyl marně strávený čas. Nejlepší známkou pro „pana učitele“ je skutečnost, že pokračovací workshop je objednán na letošní červen.

O Pepu Švače jako výtvarníka nemám starost, i když jeho tvorba v negativu kopíruje turnusové směny v průmyslové zóně. To jen ta naše společná hřivna zahálí.

(VYŠLO V BŘEZNOVÉM TIŠTĚNÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ)