Písecký svět

Jaká byla studia na Institutu výtvarné fotografie v Opavě a co tato škola fotografa všechno naučí?

Studia na IVF v Opavě patřila bezesporu k období, kdy jsem žil naplno fotografií a těšil jsem se jak malý kluk na každý nový seminář. Cítil jsem se tam opravdu skvěle, poznal jsem opravdu hodně zajímavých tvůrčích lidí a dostal jsem také příležitost k prosazení svého fotografického názoru. Dodnes udržuji některá přátelství z této doby a ujišťuji vás, že to opravdu nejsou přátelství jen profesní.

Zaměřuješ se na inscenovanou konceptuální fotografii. Můžeš čtenářům přiblížit tuto techniku a pohled na umění?

Inscenovaná fotografie je široká disciplína a pod její pomyslná křídla se toho skryje hodně. Já inscenaci scén, které fotografuji, chápu po svém a možná se držím příliš svého osobního pojetí. Inscenovat pro mne znamená řešit skrytý příběh, jenž by měl být ve snímku někde obsažen, příběh, který je často skryt pod povrchem a klíč k jeho rozuzlení musí divák hledat někde v sobě.

Vedeš také fotografický seminář na Filmové akademii Miloslava Ondříčka v Písku. Jaká je to práce? Dá se mezi studenty poznat počínající talent na fotografii nebo předmět studenti berou jako jednu složku své budoucí profese filmaře?

Ano, seminář je místem rovněž tvůrčím, takže práce s mladými lidmi je pro mne místem inspirace a častých setkání s novými myšlenkami, bez kterých není možné toho kterého autora označit za kvalitního a nadějného pro jeho budoucí profesi. Studenti jsou druh veskrze vnímavý a kreativita jaksi sama od sebe patří k jejich studiu. Snažíme se na seminářích o fotografii hodně mluvit, především o jejím obsahu a smyslu.

Výstava v Divadle Pod čarou je zaměřena na portréty? Je to tvůj oblíbený žánr nebo jsou to spíše zátiší, která jsou pro tvou tvorbu typická?

V Divadle Pod čarou uvidí diváci především portréty lidí z mého ateliéru. Jde tedy o jakousi ochutnávku portrétních snímků z různých časových období mé tvorby. Divák zde spatří tváře známé ale i ty zcela anonymní. Já přistupuji k portrétu jako disciplíně odpovědně a s pokorou, neb model přede mnou není právě jen oním modelem, je živým člověkem se vším co ho činí nenahraditelným a neopakovatelným jedincem.

Jsi členem sdružení nejen píseckých fotografů Specta. Jaké vidíš největší výhody tohoto uskupení, co ti přináší?

Ve Spectě jsme všichni kamarádi a snažíme se jeden druhého podporovat a vzájemně si pomáhat. Předáváme si zkušenosti, jsou mezi námi i velmi pevné osobní vazby. Specta by jistě nevznikla a nemohla existovat, nikdy by nenabídla divákovi takovou rozmanitost pohledu na věci a lidi okolo nich, okolo nás všech, kdyby nebyla dílem pracovního kolektivu kde má každý autor své místo, svou odpovědnost za sebe sama. Vláďa Homola, lídr stojící v čele tohoto sdružení je nejen skvělý manažer, nejen výborný autor, ale v neposlední řadě báječný člověk a kamarád. Bez jeho zásluhy a pomoci by Specta nemohla existovat.

Chystáš v brzké době nějaký nový umělecký projekt?

Umělecký projekt? Nu, v hlavě nějaký mám, ale nejsem sto jej v současné době „odtajnit“, mohu čtenáře ujistit, že na něm pracuji a že něco z něj spatří už v květnu tohoto roku na mé jubilejní výstavě v Prácheňském muzeu.

Je těžké sehnat v Písku modely pro Tvoji práci?

Sehnat modely? Trochu se usmívám a přemýšlím jak jen to říci. Lidé, kteří jsou těmi na mých fotografiích většinou znám, pojí mne s některými z nich osobní vztah. Člověk, kterého fotografuji by měl vědět, co po něm žádám a co je cílem naší společné snahy. Nemyslím si a nezastávám zde jen „jednosměrné“ stanovisko práce s modelem, ale usiluji se o to, aby výsledná fotografie byla naším společným dílem. V tomto smyslu je mou snahou přivést svědectví pravdivé a autentické. Rád vždy poznám další lidi, kteří mají o mou práci zájem a jsou ochotni vést tvůrčí dialog.

Pracuješ hodně s hudebníky. Ovlivňuje hudba Romana Dragouna, Ravena nebo Vladimíra Hirsche tvou práci při koncipování obalů jejich alb?

Hudba tak nějak k mým fotografiím patří. Je neoddělitelná od mého života a provází mne jím odjakživa. Bez hudby by byl svět prázdný, pustý a neživý. Osud tomu chtěl, abych se v životě setkal s mnoha tvůrci a hudebníci zde vždy představovali významnou komunitu. Přátelství s Romanem Dragounem či Ravenem jsou dávná, a pokud jsem s nimi mohl spolupracovat na jejich dílech, vždy to pro mne znamenalo o mnoho více než jen utkat se s myšlenkou hudební a hledat ono protnutí hudby s obrazem. Vladimír Hirsch je můj přítel, který můj pohled na hudbu, na umění vůbec i na celý okolní svět ovlivnil nezastupitelným a zcela výjimečným způsobem. Ostatně na mnoha jeho albech jsem zanechal svou stopu a to mne vždy motivovalo k nápadům nového pojetí věcí, nové věcnosti, motivovalo vždy přemýšlet o smyslu takového počinu.

Jakou vlastně rád posloucháš hudbu?

To je ale spletitá otázka, můj žánrový záběr je asi příliš široký. S jistou nadsázkou mohu říci, od vážné hudby, přes ambient až po heavy metal. Mám rád ale i něco z industrialu, neodříkám se ani etnické hudbě. Je toho opravdu mnoho.

Zaujala tě v poslední době nějaká výstava fotografií?

V poslední době mne zaujala výstava fotografií mého blízkého přítele a skvělého fotografa a člověka Daniela Kaifera. Obdivuji bezmezně jeho fotografie lidí, neobejdu se bez jeho lidského přístupu ke všemu, co činí. Je to velký autor, o kterém ještě hodně uslyšíme.

Jací fotografové tě v životě ovlivnili?

Prozradím, že by zde byl jistě předlouhý výčet významných jmen a seznam by byl opravdu dlouhý. Obdivuji představitele české meziválečné avantgardy, civím obdivně na piedestal světových jmen a kořím se přede všemi, jejichž dílo zde zůstává pro budoucí generace.

Máš nějaký nesplněný umělecký sen?

Nesplněný sen? Jistě! Chtěl bych mít jednou v ruce svou monografii.

Zbyněk Konvička, Milan Princ
Foto: Zbyněk Konvička