Písecký svět

Pět let po výstavě padesáti pohledů na Izrael v Židovském muzeu v Bratislavě představuje Jan Sekal nový soubor na toto téma. Výstava Země zaslíbená (Prácheňské muzeum v Písku 1. 11. – 2. 12. 2012) ukáže dvanáct oddílů, z nichž každý obsahuje deset fotografií, pořízených v Izraeli v letech 2004-2012. Cyklus je členěn podle témat nebo lokalit a představuje často překvapivé pohledy na tuto zemi a  lidi v ní.

Určité zobrazené předměty a náměty má autor v oblibě (hlavně okna nebo žebříky) a jejich fotografie byly vystaveny samostatně, jiné se zde objevují poprvé. K dosud nezveřejněným námětům u Sekala patří například graffiti, objevované během jeho procházek městskou krajinou, nebo figuríny z výkladních skříní, otlučené, většinou spíše nemoderní,  lákající zákazníky už zašlým šarmem. Většina Sekalových fotografií se však v tomto cyklu  zabývá pohledy na města, silnice a betonové stavby, jejichž modernita je často také ošuntělá.

Autorův Izrael není zakonzervovaný, je nadčasový: je to především země jako skoro každá jiná. A stejně jako jinde (ve Francii, na Slovensku, v Čechách...) se Sekal i v ní zaměřuje na geometrii města, plakáty, billboardy a značky, které prolínají všednodennost. Jeho oči dokáží zachytit věci druhými nepostřehnuté, odhalují nám zašlý půvab různých zákoutí, druh městské poezie. Mnohé z těchto fotografií mají navíc barvu a chuť, která nám připomíná, že pocházejí z Tel Avivu, z Haify nebo Jeruzaléma.

Vedle městské krajiny, jež dodnes zůstává středobodem Sekalova uměleckého zájmu, jsou zde pohledy na Negev a  svěží jarní zeleň přírody v Galileji. Lidská postava, ačkoli je často zmiňována jen diskrétně nebo nepřímo, je tu  přítomna víc, než u tohoto autora bývá obvyklé. Jsou to portréty, které přicházejí přímo ze života, jednoduché a spontánní. Sekal se nesnaží vlichotit  líbivostí, každá scéna je otázkou, obraz míst a lidí podává s odstupem i porozuměním.

V roce 2006 Jan Sekal vystavil dvanáct fotografií Země zaslíbené v pražském knihkupectví a kavárně Řehoře Samsy,  nyní sto dvaceti snímky rozvíjí svoji osobní vizi Izraele, plnou  nuancí, vizi země známé i neznámé, překvapivé i všední, blízké i vzdálené.

Výstava je vzpomínkou na Jiřího Slavíčka (11. září 1943 – 4. března 2011), bez něhož by k ní došlo ztěží.

Anne-Sophie Kovács

JAN SEKAL (nar. 1948 v Praze), 1975 navštěvoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, v letech 1968–1969 studoval francouzskou literaturu a dějiny umění na universitě v Bordeaux, 1969–1970 francouzštinu a filosofii na FF UK. Od roku 1983 žije ve Francii. Živil se různými, i dělnickými profesemi, v letech 1984–1993 pracoval jako výtvarník a grafik francouzského vydání časopisu Lettre internationale. Vystavuje v Čechách i v zahraničí.

Několik otázek položila Janu Sekalovi kurátorka výstavy Irena Mašíková – Konštantová

Pane Sekale, původně jste vystudoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, v letech 1968 – 69 jste studoval francouzskou literaturu a dějiny umění na universitě v Bordeaux a v letech 1969 – 70 francouzštinu a filosofii na FF UK v Praze. Proč ve vaší tvorbě nyní převažuje fotografie nad původním výtvarným vzděláním?

Fotografovat jsem začal v útlém věku, černobílé filmy jsem si sám vyvolával a fotografie zvětšoval. Na SOŠV se základy fotografie vyučovaly a pan profesor Havelka mi na několik let půjčil školní Flexaretu a dost jsem toho využíval. Spíše jsem však kreslil a maloval, také jsem na AVU, kde jsem pět let pracoval jako dělník v grafickém atelieru (1977 – 1982), prohloubil znalosti grafických technik hlubotisku i litografie. K současnému fotografování jsem se dostal přes počítačovou grafiku a s nástupem digitální fotografie. Prakticky ted´ nekreslím a nemaluju, a fotografuju vlastně neustále, nejméně jeden aparát mám vždy s sebou, posledních asi tak patnáct let.

Váš otec Zbyněk Sekal ( 1923 – 1998 ), byl významný český umělec-malíř, sochař, kreslíř a také překladatel. Váš původní záměr věnovat se výtvarné činnosti byl ovlivněn předpokládám prostředím ve kterém jste vyrůstal. Jak si myslíte, že Vás dílo Vašeho otce ovlivnilo?

Ovlivnila mne matka, kostýmová výtvarnice Ludmila Purkyňová (1928 – 1990), otcův vliv byl spíše nepřímý, o jeho věci jsem doslovně zakopával, když se po jeho odjezdu do Německa všechno nejprve svezlo na jedno místo a za pomoci Zdeňka Palcra a Standy Podhrázského umístilo u přátel a odtud se zas věci shromáždily před mým odjezdem do Francie a větší část jsem „dobrovolně“ daroval Národní galerii a menší se nakonec dostala k otci do Vídně. Oním poponášením a dokumentováním jeho soch, reliéfů i obrazů jsem se leccos dozvěděl o prostoru a o kompozici. A samozřejmě prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, v Bratislavě balet a opera s maminčinými kostými, dílny Slovenského národního divadla a v Čechách návštěvy u strejčků a tetiček, ať už u zmíněných Palíra  a Podhrázského, nebo u Emily a Mikuláše Medkových a časem dalších.

Od roku 1983 žijete ve Francii. Proč jste si zvolil právě tuto zemi, když jste zvažoval odchod do emigrace z Československa? /Kromě toho, že jste ovládal francouzský jazyk, což je dost podstatné o snadnější včlenění se do cizí společnosti/.

Zvažoval. Ano, měl jsem tenkrát týden na rozmyšlenou, byvše „asanován“. Mohl jsem si jet kamkoliv a hlavním důvodem francouzského výběru byl opravdu jazyk a předchozí roční pobyt v této zemi (1968 – 1969) mne zbavil přehnaných iluzí a frankofonního nadšení. Nicméně, jak jsme se shodli kdysi s Lubošem Martínkem, do Francie se jezdí kvůli vínu a gauloiskám…

Do Izraele jezdíte již řadu let. Písecká výstava obsahuje Vaše nejnovější snímky z této oblasti. O jaký nový pohled se chcete s diváky na tuto zemi podělit?

Je to pohled chodce nebo spolujezdce. Sám neřídím a sedávám vedle řidiče, jinak chodím pěšky křížem krážem. A časem se pohybuju i na místech, kam turisté nemíří a ani zavítat nemohou. Izrael všední, každodenní, kdy na ulicích nevidíte mladé lidi mezi osmnáctým a jednadvacátým rokem, protože slouží v armádě. Poslední dobou bývám v Zemi zaslíbené několikrát v roce.

Od roku 1998 pracujete v Národní knihovně v Paříži. Jakou činností se v této velké instituci zabýváte?

Kromě práce se čtenáři, vystavuju čtenářské průkazy a pomáhám v základních bibliografických rešerších, pracuju jako konferenciér, vesměs kolem výstav fotografů a grafiky a s vystavujícími umělci mám i příležitost hovořit ( Ballen, Batoh, Witkin, Retz, Salgado…) ale občas si vyberu i jiný obor, buďto že je mi téma blízké (Vian, Ionesco ) nebo se tak něčemu přiučím ( Madame du Chatelet, Guy Debord, Gallimard ).

Výstava je věnována památce novináře a skvělého člověka Jiřího Slavíčka (1943 – 2011), který žil dlouho před svým odchodem v roce 1969 do Francie v Písku, respektive sem dojížděl za svojí maminkou ze svých pražských studií. Po roce 1989 byl častým návštěvníkem Písku a v Prácheňském muzeu zahájil výstavu svého dlouholetého pařížského přítele malíře Antonína Sládka a připravil pro návštěvníky muzea několik svých přednášek. Tuto výstavu měl původně zahajovat. Kdy jste se s Jiřím Slavíčkem v Paříži potkal?

S Jiřím jsme se znali léta letoucí, prakticky od mého příjezdu do Francie v roce 1983. Potkávali jsme se hlavně v redakci Svědectví. Několik let po sametovém převratu jsme na sebe narazili na jakési vernisáži a vídali jsme se následně častěji a tak vznikl nápad s píseckou výstavou. Spolu jsme dělali rozhovor s francouzským fotografem Johnem Batho pro Revolver Revue a měli jsme i více společných záměrů.