Písecký svět

Grafik a malíř Jiří Kayser

se narodil v Písku 16. listopadu 1918, devatenáct dní po vyhlášení samostatné republiky Československé. Ze tří sudiček ho jedna obdařila uměleckým nadáním, druhá mu přiřkla touhu po svobodě, jež měla určit jeho pouť světem ve shodě se  sudičkou třetí, jež ji podmínila souvislostmi s osudy rodné země. Uměním vskutku naplnil svůj život. Po maturitě se rozhodl k dráze profesora kreslení, když začal studovat na Českém vysokém učení technickém v Praze v přízni svobody. Za nacistické okupace však záhy poznal, jak bolestná je její ztráta, když byl navíc postižen ponižujícím uzavřením českých vysokých škol. Mohl studovat jen soukromě u malíře a restaurátora Ladislava Bradáče a profesora Uměleckoprůmyslové školy Josefa Nováka (řádně absolvoval studia v roce 1946 u profesorů: Cyrila Boudy, Martina Salcmana, Oldřicha Blažíčka, Karla Lidického a Karla Pokorného).

Nové naděje pro jeho život a uměleckou tvorbu, které mu poskytl vývoj v poválečném Československu, hatil zjevný i skrytý zápas o svobodu. Sotva se zdálo, že bude konečně možné bez strachu žít i tvořit, přispěchaly na pomoc komunistickým vládcům cizí armády, aby zhatily slibné změny poměrů. Po roce 1968  se tedy odhodlal, podpořen svou věrnou chotí Dagmarou odejít do emigrace a nalézt nový domov v Kanadě. Naštěstí mu bylo souzeno, aby se rok po své sedmdesátce dočkal návratu svobody a obnovy demokracie ve staré vlasti.

Jiří Kyser prožil mládí ve městě, které na každém kroku připomínalo dávné i nedávné kulturní tradice. Vyrůstal v kultivovaném prostředí rodiny, které přálo jeho múzickým sklonům. Nebyly jednoznačné. Domácí časté muzicírování tříbilo jeho smysl pro hudbu, leč malování si ho přece jen podmanilo, když zdatně kopíroval podle reprodukcí obrazy starých mistrů. Za studií získal základní předpoklady k výtvarnému vyjadřování ovládnutím kresby a malířských i grafických technik, později rozšířených o způsoby monumentálních projevů, určených uplatnění v architektuře. Především však prohloubil své výtvarné vidění a cítění, jež mu umožnilo vkládat do zachycení smyslových vjemů záznamy niterných pocitů a představ. Dominantním rysem umělcova projevu zůstalo dodnes soužití jeho malířského světa se světem hudby, jež se mu stala trvalou zálibou a zároveň významným zdrojem inspirace. Nebylo divu, že kreslil a maloval muzikanty, kteří patřili mezi jeho nejbližší přátele, jak ve formě jejich podobizen (prvním byl portrét cellisty K. P. Sádla z roku 1941), tak  volbou  hudebních motivů (komorních a orchestrálních souborů, dirigentů a sólistů při práci aj.). Jak jednou poznamenal, není mu cílem „podoba hráčů, ale jejich soustředěnost na výraz, to tvoření tónů…“, o němž sám dobře věděl. Umělcovu obraznost vskutku pobízí snaha vystihnout zvolení námětu prvořadě rytmem a melodikou linií, tvarů a barev. Přístup k tomuto způsobu interpretace skutečnosti mu zjevně usnadnila poučení ze stále živého dědictví expresivních projevů. Vizuální formou se tak úspěšně pokouší vyvolat v divákovi psychické a auditivní prožitky. Sám k tomu skromně podotýká:“ Já maluji štětcem v ruce to, co žiji, s použitím všech tvůrčích složek lidské bytosti tak, jak se to ujasnilo poznáním “ismů“ tohoto století. Mezi náměty, které ho nepřestávají lákat, nebyly zdaleka jeho podobizny, ale stejně tak zátiší a krajiny. Důležitou součástí posledně jmenovaných se staly městské scenérie, jež jeho malířskou mluvu přiblížily prolínáním silokřivek a hmot k nefigurativně kloněným kompozicím. V paralelních grafických listech je oživuje detaily figurálních dějů, poukazujících ke skrytým dramatům lidských osudů.

Zhruba od roku 1949 jsme si navykli setkávat se s obrazy a grafikami Jiřího Kaysera na výstavách v různých československých městech a posléze poznávali jeho dílo též ze samostatných expozic, které uskutečnil (v Praze, Teplicích, Ústí nad Labem, Litoměřicích). Později mohl svou tvorbu představit též v zahraničí, kde se mimořádného ohlasu dočkala jeho výstava roku 1964 ve Vídni  ( z níž zakoupila Albertina jednu z jeho grafik do svých sbírek). Pozornost vyvolali i jeho realizace mosaik, nástěnných enkaustik a vitráží ve veřejných prostorách.

Umělcova cesta do vynucené emigrace vedla nejprve do Vídně, kde odolal lákavé nabídce na profesuru, kterou přijal až na Academie des Beaux Arts v kanadském Quebecu, kde se Kayserovi usadili. Souběžně vedl malířské kurzy v Champlainu ve Spojených státech.

Život v demokratickém prostředí a z pozadí odpovědnost za representaci výtvarné kultury domova, kterou cítil, jakoby znásobily jeho tvůrčí síly. Skloubil nároky pedagogického působení se soustředěním k nezávislé malbě a grafice, již se v kanadském exilu mohl věnovat. Oceněním jeho tvorby byla kromě pozvánek i účasti na výstavy a zájmu sběratelů nabídka mezinárodní letecké organizace IATA, aby pro její úřadovny, odbavovací prostory i konferenční síně ve světových metropolích vytvořil sérii obrazů. (Se jmenovanou organizací uzavřel v daném smyslu v roce 1977 smlouvu o spolupráci, kterou poctivě plnil do roku 1989. (Na základě odezvy, jež vyvolaly jeho obrazy získal mimo jiné zakázky pro monumentální realizace ve Vídni a v San Franciscu.

Dlouhý čas uplynul od chvil, kdy ho bylo možné vídat na koncertech a výstavách v Praze. I když sešel z očí, nesešel nenápadný a laskavý umělec z mysli. Na počátku 90. let jsme se potkali na kongresu Československé společnosti pro vědy a umění v Torontu. Na výstavě, uspořádané při této příležitosti připomenula se jeho tvorba a potěšoval přítomné svou životní i uměleckou vitalitou. Následně poukázala na Kaysera Marcela Pánková, když připravovala panoramatický přehled o českých umělcích v exilu (který ji předčasný skon nedovolil dokončit). Právem zařadila jeho díla na výstavu „Šedá cihla – exil“, uspořádanou Galerií Klatovy – Klenová v roce 1994. Po tomto prvním návratu na domácí scénu jeví se jako další kapitola presentace výběru z malířova díla ve výstavních prostorách Prácheňského muzea v umělcově rodném Písku. Stává se pro autora útěšným zadostiučiněním. Publiku poskytne zážitek z díla jen zdánlivě ztraceného syna, některým oživí vzpomínky, jiným ho teprve představí. V každém případě potvrdí, že se obnovují nejen lidské, ale i umělecké souvislosti české kultury našeho století.

Ve výtvarných sbírkách Prácheňského muzea se nachází portrét malířova otce,  který Jiří Kayser věnoval u příležitosti svojí výstavy  a později zakoupený portrét houslisty.  

Irena Mašíková Konštantová