František Trávníček slaví jubilem výstavou v Prácheňském muzeu
Je téměř neuvěřitelné, že skupina píseckých výtvarníků postupně oslavila svá šedesátiletá jubilea. Dne 25.6.2013 se k nim přidává i František Trávníček. Vedle tvorby absolventů pražské Akademie výtvarných umění (F.R.Dragouna /1916-2005/, R.Kubičky, J.Řeřichy či D.Říhánka) představuje dílo Františka Trávníčka a Václava Rožánka (1913-1994) odlišný názorový proud, který spoluvytváří výtvarný život v regionu a v mnoha případech přesahuje jeho hranice.
Autor absolvoval Střední polygrafickou školu v Praze. Po svém návratu na jih Čech pracoval až do roku 1990 v tiskárně. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20.století společně s Václavem Rožánkem intenzivně navštěvoval Oldřicha Smutného, solitéra české moderní malby, který byl společně s Boštíkem, Kolíbalem, Šimotovou a dalšími členem skupiny UB-12. Cestou na chalupu do Putimi vznikaly akvarely a samotný pobyt pak znamenal tvořivou diskusi o moderním umění. Zdá se, že zde byly formovány základní principy umělcovy tvorby. Vedle klasiků F.Kupky či P.Cézanna se jistě probírala tvorba zakladatelů informelu a konceptuálního umění L.Fontany (1899-1968).A.Burriho (1915-1994) a jejich pokračovatelů A.Tapiese a R. Rauschenberga. V českém prostředí Kolíbala či Malicha.
Tyto inspirační zdroje doplňuje autorova četba klasiků literatury:H. de Balzaca, F. M.Dostojevského, F.Kafky či S.Becketta. Z hudby je to především Arnold Schönberg. Tato obsahová východiska se stávají jádrem autorovy práce.
Myslím, že ve všech těchto pramenech lze nacházet míru Trávníčkova díla. Jde především o proces a materiál, které jsou prostředkem k dosažení harmonie a rovnováhy. Jde spíše o chování materiálu než o osobní výraz – jak podotýkal Alberto Burri. Nejinak znějí slova samotného autora:“Vezmeš do ruky papír a už s tebou mluví. Papír je nejdůležitější, vychází z řemesla a materiálu.“ Docházíme tak k paradoxu – přestože autor nechce zaznamenávat příběhy, nechce vyprávět, chce být bez emocí, chce vytvářet čistou výtvarnou formu – přináší nám divákům pocity, kterým přidělujeme obsah. Jsme v onom začarovaném kruhu umění – jeho vzniku a jeho interpretace, který však dává této činnosti (mimo osobního hledání) smysl. Shluky forem vytvořené rozválením válečkem, vzdorující a zároveň ukrývající tajemství prostoru, znak, jež je doplňuje, bod který je ovlivňuje. To vše přináší urputné autorovo hledání . Hledání spojené s krásou i absurditou života, nevábnou realitou i schopností ji opustit, módností i pomíjivostí. Trávníčkovo hledání se tak stává konceptem života, který se umělec rozhodl představit veřejnosti.
Květen 2013, Jaromír Procházka
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!