Písecký svět

V nedaleké Bechyni pobral zkušenost řemeslníka, na pražské akademii zakusil doteky múz i sdělení profesorů – u profesora Jiroudka „rostlo“ mnohé jméno zdobící dnes nejen české galerie – a univerzity jeho života završily pobyty v zemích požehnaných životy mistrů z největších – zejména pak italský pobyt v roce 1983.

Akademický malíř Dalibor Říhánek žije v Písku s manželkou Miloslavou a zakusil zde dobré i to nejhorší. Maloval, kreslil, ryl, sochal i modeloval naplněn touhou a cílem, do děl zakódoval i žaly a zmary. Hledal a stále hledá, nalezené sděluje. Je na každém, do jaké míry sdělení pochopí. Říhánka je plný Písek, obrazy s jeho signaturou dávají možnost – i bezúplatně – k zamyšlení v mnoha veřejných i méně veřejných prostorách těm, kteří vědí, kdo je maloval, i těm ostatním. Ti první se možná ptají, proč Říhánka – společně s dalšími současníky (Řeřicha) a významnějšími nebo méně originálními členy předchozí generace (Dragoun, Doubek) – nenabízí některý stálý výtvarný prostor v městě. Ale to jsme zase zpět u spříznění volbou a jeho asymetričnosti a u těch druhých – i otcové a matky našeho města vidí priority jinde.

Říhánek učil a učí. Jako každý, kdo hledá pravdu a má pocit, že se k ní přiblížil, usiluje o předávání poznaného. Ví snad o každém šustnutí grafického listu a věšení plátna v širokém okolí. Objeví se, často před vernisáží, a než doznějí projevy, je už pryč. Stále však ochoten diskutovat i poradit – a to i tomu nejméně erudovanému amatérovi. A nepotřebuje k tomu pózu uznávaného výtvarníka, litry piva ani černý kostým umělce. Na otázku, proč to dělá, odpoví stroze: „Jsem přece profesionál. Zajímá mne, co se děje v oboru.“ Když vidí poctivou práci, nešetří radou a utrousí i povzbuzení. Tváří tvář pozérství šlehne bryskním odsudkem.

Není malířem toulajícím se krajinou, i když z ní čerpá, snad rovnou měrou, inspiraci pro svá plátna a posily pro svou – a manželčinu – zahradu, v níž jsou hodní lidé vždy vítáni. Rozkvetlý strom, správné položený kámen nebo zajímavý trs – a že je umí pojmenovat! – jsou mu přáteli. Postavy a obličeje žen na plátnech i v grafice i po letech odrážejí jiskru jeho oka v okamžiku, když na ně hleděl. Ta se netřpytila o nic méně při pohledu na tryskající araby nebo vyrušené koníky na jihočeské louce.

„Má-li být na obraze věrně zpodoben ušlechtilý kůň, musí mít nozdry krvavé vzrušením,“ nechal se malíř slyšet při našem posledním rozhovoru. „Chci-li cokoli namalovat, musím se snažit dokonale objekt poznat.“

Mění se forma, nikoli podstata

Říhánek uznává poctivé řemeslo – u umění i mimo ně. Poznat to z jeho vlastní práce i z rozhovorů s ním. Odmítá dosahování laciných efektů, šizení obecenstva i výrobce trpaslíků v jakékoli podobě i funkci. Tento postoj mu umožňuje tvrdit, že umění je stále tím samým, od samých počátků na stěnách pravěkých jeskyní. „Již tehdejší umělec zachytávající tura nebo postavu lovce vycházel z dokonalého anatomického poznání. V běhu času se mění jen forma, nikoli podstata. A důležité jsou také souvislosti – nelze malovat Písek jako Řím,“ dodává s vírou v osobitost každého motivu.

Bible by vznikla zbytečně, kdybychom na každém nehledali nějaké smítko. Dalibor Říhánek má nectnost, která se v uměleckém světě málokdy odpouští – je podnikavý. Svého času, zřejmě zchváceni představou, jaké to „u nás bude“, dokonce s manželkou otevřeli v Písku prodejní galerii… Své práce nabízí s noblesou ale aktivně, neštítí se udělat krok k veřejnosti. Jeho díla najdeme snad všude, kde v našem širém kraji lze kumšt nabídnout, aniž by docházelo k jeho devalvaci. Sběratelé za ním dojíždějí, a nejsou jen z Prahy. I když… Tuhle mi v prodejní galerii v Táboře vyprávěli, že si u nich koupil Říhánka někdo z Písku. Na otázku galeristky, proč si jej nekoupí u nich doma, zazněla odpověď: „Tam není kde, není tam prodejna s uměním.“

Článek vyšel v tištěném Píseckém světě – Listopad 2014.

Fotogalerie k článku