Písecký svět

Přednáškový sál muzea / 21. 1. 2016 v 16 hodin

Již 21. ledna se uskuteční přednáška nezávislého publicisty Josefa Vomáčky, s názvem Berlín – předválečná metropole a její současná moderní tvář.

Následovat bude v únoru přednáška o Barceloně a březen bude věnován Praze.

Již v prosinci minulého roku zavítal Josef Vomáčka do Prácheňského muzea s přednáškou zabývající se současnou architekturou Švýcarska.

V souvislosti s chystaným přednáškovým cyklem položila Josefu Vomáčkovi několik otázek Irena Mašíková Konštantová.

 

Architektura jako taková formuje člověka od nepaměti, otiskuje v sobě atmosféru doby a zanechává trvalé hodnoty následným generacím. Jak na tom bude se svojí kvalitou pro budoucí generace ta současná?

 

Tady je nutno upřesnit – pokud by se jednalo o architekturu českou, tak tu máme každoročně řadu skvělých, většinou drobných staveb, a pohříchu většinu realizací nezajímavých, výrazově plochých a jak si ještě řekneme, zejména a v drobném rodinném stavebnictví doslova špatných. Těch je ovšem naprostá většina a doslova vizuálně ruinují naši zem způsobem, který je varující.

 

Já osobně jsem velmi zklamána z běžné bytové architektury, zejména rodinných domů. Zde vládne obecný nevkus. Doufala jsem, že po změně režimu a otevření se světu zavane v tomto oboru svěží vítr. Nestalo se, až na malé výjimky. Jakému důvodu to přikládáte?

 

Není to tak těžké – investoři se stávají buď přímo spolautory svých domků a vilek, ve většině případů si nenajímají architekty. Flikují tak stavby, které sice odpovídají jejích finančním možnostem, ale také jsou dokladem naprostého amatérského přístupu a nedostatku jakýchkoliv informací. České rodinné stavebnictví se tak zakouslo mezi lety 1910-1920, ačkoliv jsme o 100 let dále. Je to jeden z dokladů a katastrofálním stavu intelektuální úrovně českého národa, který nepřekročil rámec pohádek o hloupém Honzovi a buchtách. Škoda, již je bohužel pozdě.

 

Jak si stojí v evropském i světovém kontextu česká architektura?

 

Každoroční soutěže přinášejí vždy řadu špičkových staveb, na které můžeme být po právu hrdi. Ovšem ve srovnání s úrovní v zemích současného stavebního boomu, Anglií, Rakouskem  a Německem, je těchto děl žalostně málo. V posledních deseti letech si začala media nových dobrých architektur všímat, takže obecná informovanost je o chlup lepší, investiční prostředky však po nedávné finanční krizi zůstávají nedostatečné a nevytvářejí  prostředí pro tvorbu kvalitních nových realizací ve větším měřítku. Zarážející je omezený počet nových veřejných staveb, financovaných státem, městy či kraji.

 

Z výčtu Vašeho profesního pracovního přehledu mne napadá, že jste člověk výrazně „neposedný“. Vaše počáteční studijní období se věnovalo architektuře a nyní jste se k ní velkým obloukem opět vrátil. Proč?

 

Jsem současnou architekturou a urbanistikou v celé Evropě doslova posedlý. Možná tím léčím i svoje komplexy člověka, který školu poměrně brzy opustil. Jsem však šťasten, že jsem se dožil volného cestování a možnosti ukázat zájemcům evropskou moderní architekturu přímo v místech vzniku.

 

Josef Vomáčka (* 1945)

Mezi médii, jednotlivými nástroji kultury se Josef Vomáčka pohybuje celý život.

Trans-mediuje nám nejen svět výtvarného umění, ale i filmu, hudby a v poslední době zejména architektury. (S Ars Vivou projíždí celou Evropou). Sám sebe nazývá urbanofilem a jeho láska k městům a životu v nich je motorem k neustálému pohybu mezi jednotlivými metropolemi euroatlanské civilizace.