Písecký svět

V útlém dětství jí rodiče nemuseli kupovat barvičky ani štětce – postačilo, když jí půjčili vlastní. Oba totiž malovali, i když jejich civilní povolání byla na míle vzdálená výtvarné činnosti. „A tak jsem malovala, od kdy si pamatuji. I panenky jsem si kreslila sama, malovala a vystřihovala z papíru a ze stejného materiálu byly i jejich šatičky,“ vzpomíná dnes, kdy stejné zájmy a zručnosti předává vnučce. „A taky jsem si kreslila a vyráběla domy z krabic,“ dodává, čímž vlastně naznačuje, že už tehdy – stejně jako dnes – byl její zájem o výtvarné techniky a postupy značně široký. Možná právě rodinné zázemí způsobilo, že dceřin úmysl studovat na střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni nebyl pro rodiče překvapením.

Po absolvování bechyňského inkubátoru talen­tů nastoupila šeď i pestrost výtvarnice v propagaci města i okresu Strakonice. Tam snad začala na dlouhou dobu ustupovat „průmyslová“ slož­ka názvu bechyňské školy té „umělecké“. A to pokračovalo i po přesídlení do Písku, do tehdy proslulého Jitexu. V dobách, kdy se u nás designérkám říkalo návrhářky, navrho­vala tisky a obtisky pro zdejší baštu pletařského průmyslu.

Talent lze upozaďovat, ale nikdy ne zcela potlačit. Výtvarným schopnostem Aleny Pintý­řové pomáhala na výsluní její další zaměstnání. Vyráběla pasparty, přičemž se o střechu dělila s kovovými potomky českého Edisona v městské elektrárně – koho nadaného by to prostředí neinspirovalo! Její laskavý přístup k dětem vlastním i cizím se zúročil, když ve waldorfské škole vyučovala keramiku a výtvarnou výchovu.

A pak přišla Sladovna. Nová doba – Alena Pintýřová ji pomáhala stavět alespoň malým střípkem – vnesla život i do té odvěké barabiz­ny na nábřeží. Pravda, unijní „dary“ nesou v sobě znaky příběhů z pláně před Trojou, ale těch několik počátečních let relativní bezstarostnosti umožnilo rozvinout činnost uměleckých a rukodělných dílen pro dospělé. A to bylo to pravé působiště pro Alenu Pintýřovou. Klíčem k úspěchu bylo její poznání, kterým se odlišila od mnoha pořadatelů „kroužků“ pro dospělé. Umožnila přicházet kdykoli ve vyhrazenou dobu, pro účastníky nezávazně a podle okamžitých časových možností. Snad právě proto se rozjely tvořivé čtvrtky a úterky, kdy se pracovalo se sklem, kreslilo a malovalo se dle předlohy i volně. Vytvořila se tak volná skupina více než čtyřiceti Písečáků, kteří zde začali rozvíjet své výtvarné schopnosti, anebo se vraceli k činnostem, které pro nedostatek příležitosti jinde už opustili. Paní „učitelka“ – strašně nesnášela to oslovení – využila svých kontaktů a Sladovna žila workshopy a kurzy nejrůznějších tvůrčích oborů: knižní ilustrace a vazba, fotografie, malování na hedvábí, pedik, řezbářství, tvůrčí psaní… a pokaždé vedenými mistry oboru. Zapomenuta nemá zůstat ani série plenérů a „přátelských“ malování, většinou spojená s výstavkou v místě činu.

Dlouho trvalo, než Alena Pintýřová začala sama vystavovat. Zato stejně dlouho přikládala ruce a um při instalacích výstav jiných. Jak těch nejznámějších současných českých výtvarníků, tak i začínajících amatérů – se stejnou laskavostí a snahou dát vyniknout alespoň nějakému drobečku inteligentní krásy a talentu.

Při obligátní otázce na vzory, které pomáhají otevírat vlastní obzor fantazie a tvořivosti, Alena neváhá: „V prvé řadě to byl ilustrátor Jiří Trnka. A později mne svými ilustracemi k verneovkám okouzlil Zdeněk Burian.“ Po chvilce zamyšlení pokračuje: „Umělců, které obdivuji a kteří mne snad i inspirují, je hodně. Jako jiní, i já vzpomenu Cézanna, Gauguina, Miróa, Chagala a Dalího… a vlastně celý surrealismus jako směr a způsob vyjádření. Hodně mi říká také Egon Schiele, Gustav Klimt, ale i Bedřich Dlouhý a Adriana Šimotová – to z těch českých. Dobrých a inspirativních vzorů je hodně.“

Alena Pintýřová maluje, její obrázky byly v květnu k vidění v Týně nad Vltavou, ale zabývá se i sklem a keramikou či krosienkováním (tkaní na rámu). Za její mistrovský obor lze pokládat voskovou batiku, která vyvolává údiv i obdiv. Své batiky vystavovala v Táboře, Písku, Strako­nicích a Týně nad Vltavou. Po tomto „jihočeském rozjezdu“ doplňovaném každoroční účastí na výstavě v Křemži a na výstavách Prácheňské umělecké besedy, kteréžto je nezakládající členkou, ale jistě jednou ze sudiček, co stály u kolébky, Alena snad vbrzku zamíří do Prahy.

Co matka, vytížená babička a organizátorka nachází ve chvílích vlastní tvorby? I na to má – po chvilce rozvahy – svou typickou odpověď: „Je to ta chvíle absolutního zaujetí prací, neklid a pochybnosti, které k tvorbě patří. A pak úsilí pohladit diváka po duši a vyvolat u něj úsměv.“

VYŠLO V ČERVNOVÉM PÍSECKÉM SVĚTĚ.

Fotogalerie k článku