Jednonohý jezdec v pelotonu
Koncem ledna jsme se s kapelou vydali sněhovou vánicí do Kadaně, abychom zahráli na křtu jedné knihy. Počasí psí, ale náznaky mrmlání jsme zaplašili vzpomínkou na náš koncert v Čimelicích před pár lety, kam tehdy z Písku dorazil jediný fanoušek: Honza Bicek, který se také probíjel bílou kalamitou, ovšem na rozdíl od nás pěšky (a navíc s protézou na jedné noze). Cestou z vlaku zabloudil, ale přesto na koncert přece jen dorazil. Na křest svojí knihy „Moje cesta na kole dětem“ letos v lednu do Kadaně už bohužel dorazit nemohl, protože před necelým půlrokem podlehl rakovině, s níž od roku 2003 srdnatě, leč marně bojoval…
Na křtu jsme zahráli i píseň „Peloton“, která vznikla více než před rokem, nebyla inspirována Honzovým osudem, ale pozoruhodně na něj vlastně pasuje:
Málokdo tuší, co se skrývá v duši
jezdce v čele pelotonu.
Má v plánu únik, krev mu v žilách duní,
řev se line z ampliónů.
Ač rád by to vzdal, tak šlape dál.
Vůni už zlata cítí, proto chvátá,
aby na té bedně už stál.
Málokdo tuší, co se skrývá v duši
jezdce v konci pelotonu.
Síly se krátí, pozdě je se vrátit
na start nebo rovnou domů.
Ač rád by to vzdal, tak šlape dál.
Vůni už bronzu cítí, konec konců
i ten bronz by líbit si dal.
Sám nejlíp tuším, co se skrývá v duši
jezdce vprostřed pelotonu.
Cílovou pásku protrhnu, když lásku
neutopím v denním shonu.
Ač rád bych to vzdal, tak šlapu dál.
Vůni už stříbra cítím, snad už zítra,
zjistím, za co závod můj stál…
Když jsem Jana Bicka před zhruba patnácti lety poznal, byl to mladý muž plný síly, ale i ambicí a zdravé soutěživosti, který si nejspíš nepřipouštěl, že by mohl někdy čelo pelotonu opustit. Blesk z čistého nebe v podobě zákeřné nemoci ho sice načas vyhodil ze sedla, ale brzy do něj opět usedl, možná ještě o něco silnější než dřív. Po podkolenní amputaci nohy se totiž začal věnovat vrcholové cyklistice a v roce 2011 se z něj dokonce stal mistr republiky v silničním závodě a v časovce mistrovství ČR hendikepovaných cyklistů. I když mu stále se vracející nemoc ubírala síly – a bohužel i další centimetry z nohy –, nikdy nepřestal věřit, že svůj závod dokončí vítězně. A čím těžší etapy absolvoval, tím více se snažil využít čas, který se mu očividně krátil, nikoliv k tomu, aby ze života na poslední chvíli vytřískal, co se dá, ale k pomoci jiným.
Od roku 2012 se pravidelně zúčastňoval benefiční etapové jízdy velocipedisty Josefa Zimovčáka „Na kole dětem“, jejíž výtěžek je určen na rekondiční pobyty dětí po onkologické léčbě. Akce se zúčastnil ještě vloni, tři měsíce před svou smrtí, i když do pedálu šlapal už jen jednou nohou. Za svůj krátký život (nedožil se ani čtyřiceti let) ovšem stačil tou jednou zdravou nohou vyšlapat hlubší stopu, než se mnohým z nás podaří za dvojnásobnou dobu a s dvojnásobným počtem dolních končetin. Jeho závod za to rozhodně stál.
VYŠLO V ÚNOROVÉM ČÍSLE PÍSECKÉHO SVĚTA.
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!