Písecký svět

Tak zpravidla začínali všichni. A někteří u tohoto způsobu vytrvale vydrželi patnáct let, tak jako třeba já. Ti, kdo se nebáli zvát zvučná jména a více riskovat si založili agentury či pořídili živnosťáky. A pokud s velkýma očima a nadějemi neprovařili kalhoty, tak se toho drží dodnes. My, co si pořádáme akce hlavně pro radost a umělce hledáme spíše v undergroundu (trochu vyčpělé slovo, ale lepší mě nenapadá, nezávislá či alternativní kultura jsou pojmy ještě vyprázdněnější), neseme kůži na trh taky, ale s vědomím, že případně zahučíme do podstatně menšího mínusu, z něhož jsme schopni se otřepat, a nezhroutí se nám svět.

Promotér amatér si většinou na svou akci zve kapely či umělce-solitéry, které jsou mu srdeční záležitostí či je pojí kamarádské vazby. Nejlépe obojí. Když se stane, že se publikum zapomene dostavit, tak se vždy dá s interpretem nějak domluvit. Když se ale jedná pouze o srdcovku, s níž nemáte bližší vztah, tak vás může aspoň hřát pocit, že jste pro své kultovní umělce udělali maximum a dopřáli si luxus koncertu určeného vám a několika podobně naladěným duším.

Tak jako tak zažijete zvýšenou hladinu nervozity z očekávání, zda lidi dorazí a kolik. Tento adrenalin se rovná výstupu na váš Everest. Když se objeví dostatek posluchačů, jste na vrcholu, pokud ne, balíte si základní tábor a přemýšlíte, zda si podobnou kratochvíli někdy zase dopřejete. Jestliže ale zažijete plný sál spokojených návštěvníků, tak vám to stoprocentně nedá a jdete do toho znova. Často ani není plného sálu potřeba, někdy vás atmosféra koncertu pohltí natolik, že i nad občasným prodělkem mávnete rukou a usínáte s blaženým pocitem, že jste něco vykonali pro kulturu svých spoluobčanů. Tedy, pokud u vás doma mají pro vaše hobby pochopení a nenajdete po návratu z akce kufry přede dveřmi.