Písecký svět

Sjezd Strany zelených, který proběhl poslední víkend ledna 2014 v pražském Karlíně, provázela spíše ospalá atmosféra příznačná pro současné roční období a hlavní důvod jeho svolání (chápej klání o nejrůznější partajní pozice) zůstal vlastně před prosklenými dveřmi hotelu, v němž se konal. Bez větších vzruchů, dalo by se říct. O jedno takové vzrušení se však postaral, aspoň pro zhruba dvě stovky delegátů a několik desítek přítomných nečlenů-hostů, pamětník naší novodobé politické historie Jan Ruml (i ten, světe div se, vlastní legitimaci barvy pažitu). U řečnického pultíku Ruml varoval Zelené před "levicovým nebezpečím", které tomuto téměř čtvrstoletí starému uskupení údajně hrozí. A to zevnitř. Aby tedy bylo jasno: Lidé jako Jan Ruml do Zelených vstupovat nemají, lépe řečeno neměli být členskou základnou jedné z jejích buněk hlavního města republiky vůbec vpuštěni! Proč?
Pokud se Rumlovi dají připsat jisté zásluhy, pak ty spadají především do osmdesátých let (disent). Ovšem končí sametovou revolucí, s přimhouřením očí úplným počátkem let devadesátých. Ještě jako náměstek na federálním MZV tvrdíval, že nikdy do žádné strany nevstoupí. A bumho, krátce na to neodolal vábničce Klausovy ODS. Z té vystoupil až poté, co zjistil, že mu zde po akci "Sarajevo – model ´97" pšenka už dále nepokvete. A jak víme, následně přišlo spoluzaložení – dnes už stejně neexistující – Unie svobody.
Jan Ruml je homo politicus od Pánaboha (v našem případě spíše od přírody) a jako takový má neustálé nutkání do něčeho mluvit, k něčemu a někomu se vyjadřovat, lépe řečeno vymezovat. A to i téměř čtvrstoletí poté, co vlastně měl říci slovo poslední.
Se zelenou myšlenkou a jejím diskursem toho má však ve skutečnosti společného jen pramálo. Nejenže dosud stále chápe světa běh v údajném, v jeho (pod kůži mu zažraném) výkladu prapůvodním, až kýčovitém, jenže překonaném pravo-levém hodnocení světa, je ale dodnes vlastně stále jen "zakukleným" pravičákem. I své srdce má na "pravém" místě. Takový člověk za perspektivu trvale udržitelného života a hodnot nedýchá a dýchat nikdy nebude! A ani členská průkazka, která má ve znaku čtyřlístek, v kapse jeho saka ke změně tím patřičným směrem nepomůže. Ruml prostě jen svého času vytušil a následně si uvědomil, že tento politický proud není jen další slepé říční rameno. Tedy pouhá sezónní záležitost pro prvoplánově protestního, či jak se dnes zhusta říká "antisystémového" občana, případně voliče, ale hodnota, navíc osvědčená s poměrně bohatou historií (a to i personální). Tehdy měl aspoň dobrý postřeh.
Ruml, někdejší významná figura domácí scény, v časech (hodně) polistopadových totiž občansky a hlavně politicky selhal. Primárně už samotným ustavením tzv. opoziční smlouvy, kterou dodnes nevydýchal. Teprve druhotně tím, co "díky" spiknutí Zemanovy "Skylly" a Klausovy "Charybdy" následovalo. Tedy ani ne tak kvůli faktickému a zbytečně dlouhému zamrznutí tuzemské správy věcí veřejných v minulém století, během něhož začala – posvěcena z vyšších pater – bujet korupce, klientelismus (jánabráchysmus) a další nemravnosti, s nimiž se potýkáme dodnes. Ruml výše uvedené nutně vnímal (a stále vnímá) především jako svou osobní prohrou, kdy tomuto kartelovému rozdělení moci nedokázal, společně s dalšími lidmi kolem sebe, zabránit. To, že tomu ve výsledku asi zabránit ani nemohl, však nic nemění na tom, že si tak až do dnešních dnů odnesl "kříž" vlastního selhání, které ho – ač muže vyšší postavy – natrvalo umenčilo. Ústrky snad dovedl snášet a bez větších potíží vydýchat v situaci režimem direktivně řízené nesvobody, o níž drtivá většina tehdejší společnosti notabene věděla. V systému, jenž zde panuje už více než dvě dekády, se však taková bilance nutně stává mindrákem, znakem politické nevyspělosti, chcete-li komplexem méněcennosti.
Jan Ruml však nemusí být vyzýván k odchodu ze SZ. Jedinec se zamrzlou pubertou tzv. liberálního pravičáctví, zůstal kdesi hluboko ve 20. století. Takový se, lépe dříve než-li později, stejně vyloučí sám (viz nedávná praxe M. Bursíka). A strana, natož pak celý dozelena laděný politicko-společenský proud tím nijak nemůže utrpět. Naopak!

PAVEL "P" KRÁL (35), občansky aktivní publicista – glosátor veřejného dění